Sobota 18. října 1873

Můj budík je rozbitý, probouzím se teprve v půl sedmé. Spala jsem dost, ale mám strašně unavenou tvář a jsou vidět stopy včerejších slz. Na úterý mám přečíst celou Iliadu. Posadila jsem se tedy na terasu napůl v salonu, napůl venku, protože prší. Ale princezna přišla zahrát Egyptský pochod a já nemohla pokračovat, nechala jsem hlavu padnout dozadu a zavřela oči. Když jsem je otevřela, všechno se zdálo změněné (nespala jsem), déšť, nebe, stromy, zkrátka všechno. Se zavřenýma očima jsem viděla Báden, viděla jsem ho (dlouho). Než jsme šli studovat, byli jsme všichni shromážděni dole, Walitský mi vymyslel strašné jméno. [Škrtnuto: Marie profil vévody]. Mučili mě tím neblahým Miloradovitchem, maminka a moje teta o něm mluvily se zářícíma a oživenýma očima. Ale princezna promluvila o Hamiltonovi.
— Ach princezno, vymyslela jste si to, škádlíte mě, maminka mi vynadala kvůli tomuto Hamiltonovi a teď mě zase škádlí! Nic jsem si nevymyslela, ale mluvila jsem, protože se vždycky červenáte, když se mluví o Hamiltonovi a když se mluví o něčem, co se ho týká, což vás vždycky zajímá.
Je to pravda! A já, která jsem si myslela, že to nikdo nevidí, když se červenám!
Poprosila jsem maminku žalostným hlasem, aby poprosila Walitského, aby mě neotravoval svým: vévoda, vévody.
— Nechte ji, je malá, myslí na vévodu stejně jako na cokoli jiného.
Tím jsem pochopila, že si myslí opak.
Jsem ve strašném stavu, každou chvíli se bojím, že propuknu v pláč. Mluvila jsem rozmarným a zároveň smějícím se tónem.
Při procházce jsme šli daleko, aniž bych si toho všimla, do Avenue de la Gare.
— Ach otočte se, otočte se Auguste, jeďte do města, řekla jsem, když jsem si uvědomila, kde jsme.
— Tady jsme chodili v létě v sobotu vidět ďábla, říká princezna, když se sedláci holili u toho holiče.
— Ach ano, ale to je dávno.
— Ano, šťastný čas naděje v Hamiltona, ty (ty místo tebe, Bêtin způsob mluvení) ho nikdy neholíš.
— Kdo ví? Kdybych se stala holířkou.
Ano, tehdy bylo léto, bylo horko, nebyl tu nikdo, a přesto jsem byla šťastná. Co budu dělat s touto sezónou, žádám snad tento svět! Záleží mi na všech těch lidech?! Záleželo mi na Nice kvůli němu, na promenádě kvůli němu, na všem, na všem konečně kvůli němu. Teď mi je úplně jedno, kam jít, kde žít. Kéž mi dobrý Bůh pomůže, aby všichni odjeli do Ruska, dokončili naše záležitosti a vrátili se, abychom se usadili v Paříži! To je moje jediná touha a má jediná modlitba nyní.
Prošly jsme s princeznou celou promenádu. Jaký malý sedlák je ten Audiffret, cylindr a světlý kabát nosí jen v neděli. Několikrát jsme potkaly paní Vigierovou, je opravdu krásná, řekla bych. Myslím, že si na ni letos v zimě zasednu.
Ubohá Gioia, kde je? Její dům je prázdný a mé srdce to cítí, cítí tuto prázdnotu pokaždé, když projíždíme kolem. Nice je bez duše. Nemám žádný zájem, žádný cíl a jsem jako loď bez kormidla.
I kdybych psala ještě deset let, nikdy se mi nepodaří říct, co cítím. Ale ti, kdo byli v mé pozici, mě pochopí. Ne, nepochopí, protože nikdo na světě nemůže cítit jako já.
Jsem podivná bytost! Jsem tak nešťastná, a přesto se směju, zpívám, křičím. Vracíme se s princeznou a najdu u nás Khalkionoffa. Myslím, že se to prase odvažuje být do mě zamilované.
Potom hrajeme krále, křičíme a smějeme se jako nikdy, udělali jsme takový hluk, že tatínek, který je oddělen od jídelny chodbou a dvěma pokoji, nemohl pokračovat ve čtení. Pavel a Khalkionoff jdou do Francouzského divadla. Jdeme nahoru ke mně, Dina tancuje, věří, že ji budou obdivovat, a je celá zářící. Ale nejsem ve stavu obdivovat. Odchází, krásná milovaná ošklivá domýšlivá. Píšu dopis pro Bête její tchyni.
Jak jsem se změnila od 13. října, osudného dne! Utrpení je neustále [Škrtnuto: přítomno] na mém obličeji. Jeho jméno už není blahodárné teplo, ale je to oheň, je to výčitka, probuzení žárlivosti, hořkosti a smutku. Je alespoň lepší než já?!!
To je největší neštěstí, které může ženu potkat. Nuže toto neštěstí teď cítím, vím, co to je. Smutné posměšky!
Ó! Hamiltone, proč jsem si ho vybrala? Proč jsem měla neštěstí doufat tak silně?! Proč jsem tě milovala?!! Ó Hamiltone, jestli budu mít štěstí nebo neštěstí tě jednou potkat, řeknu ti, jak jsem trpěla. Řeknu ti, jak moc jsem tě milovala a o co jsi ve mně přišel!
Kéž jsi šťastný až do toho dne! Ale toto přání nepochází z mého srdce! Jak mu bohužel mohu přát štěstí? Nejsem dost smířená pro to!
Naopak bych chtěla, aby byl nešťastný, aby litoval mé ztráty.
Začínám vážně myslet na svůj hlas. Tehdy si ho budu moci položit k nohám! Ale to je špatný záměr a prosím dobrého Boha, aby mi odpustil a pomohl mi rozvinout hlas.
Byl v mé duši jako [Škrtnuto: svíčka] lampa, ta lampa zhasla, je tma, smutno, člověk neví, kterým směrem jít. Dřív jsem ve svých malých potížích vždycky našla oporu, světlo, které mě vedlo a dávalo mi odvahu a sílu proti malým bídám, a teď marně hledám, dívám se, ohmatávám, nenacházím nic než prázdnotu a tmu. To je strašné, strašné! Když člověk nemá nic v hloubi duše.
Zkoušela jsem myslet na salony, šaty, koně, plesy s jiným manželem, ale všechno mi připadalo odporné a myšlenka, že bych mohla milovat, nemožná.
To poslední není spravedlivé, protože když člověk ztratí jednoho, najde s časem, tím neomylným lékem, jiného, protože nakonec člověk není z kamene. To je velmi správná úvaha, ale kterou nemohu pochopit ve stavu, ve kterém jsem.
Ach! Mé sny byly velmi zářivé a unáhlené, ale má zkáza je ještě oslnivější a ještě prudší!
[Poznámka: 1875. Našla jsem několik hlouposti, ale žádného Hamiltona.]