Pátek 17. října 1873

Hrála jsem na piano, když přinesli noviny, beru „Galignani’s Messenger“ a hned první řádky, na které mi padne zrak:
Novinový výstřižekGalignani’s Messenger, octobre 1873
„Berlínské deníky uvádějí, že zasnoubení vévody z Hamiltonu s lady Mary Montagu, dcerou vévody z Manchesteru, bylo oslaveno u bádenského dvora 9. tohoto měsíce.“
Noviny mi nespadly z rukou, naopak zůstaly k nim připoutané, přilepené, neměla jsem sílu stát, posadila jsem se a přečetla jsem si ty zdrcující řádky ještě desetkrát, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Ó! Božské milosrdenství, co jsem to četla! Můj Bože, co jsem to četla!! Proč jsem tak nešťastná! (Večer nemohu psát, vrhám se na kolena a pláču.) Máma vchází — aby mě takhle neviděla, předstírám, že se jdu podívat, jestli je hotový čaj. A to musím mít hodinu latiny! Ó! Muka, ó trýzně! Nemohu nic dělat, nevydržím v klidu!
Nejsou na světě slova, která by vyjádřila, co cítím, ale to, co mě ovládá, dohání k šílenství, k zuřivosti a zabíjí, je žárlivost, závist! Trhá mě, zbavuje mě rozumu, naplňuje mě vztekem! Kdybych ji mohla ukázat! Ale ne, musím to skrývat, musím být klidná! A jsem o to víc nešťastná.
Když se otevře šampaňské, pění a uklidní se, ale když se zátka pootevře příliš, aby pěnilo, a ne dost, aby se uklidnilo. Ne, toto přirovnání není správné, nevím, nemohu. Opravdu trpím, ne jako malá holčička! Trpím, jsem zlomená!!!. Řekla jsem Dině a Bensovi, že se žení, a docela klidně a prostě jsem u toho žertovala.
Konečně vycházíme, prší (zelené šaty, moc sluší), mám strhanou tvář, a když stojím s princeznou u vagonu, máma mi na nádraží říká, že mám ubohý, celý přepadlý obličej a že velmi hubnu. Teta jí ještě důrazněji přizvukovala. Vymluvila jsem se na učení. Měla jsem odvahu říct princezně a mámě, že se žení:
„Je možné, že je už ženatý? Jéje, jéje, jéje; co je na tom špatného?“
Šly jsme do London House, máma řekla, aby vzali účet. Není vysoký, a tak jsme radostně jedly a pily, byl tam nějaký tmavý muž, hrabě Stiletta, Španěl. Zůstával tam celou dobu kvůli nám. Nakonec dal koláč Bijou a cosi zabrblal. Na takové věci teď nemám náladu. Večeřím co nejrychleji a každou chvíli mimoděk shodím masku veselí, skloním hlavu a sevřu rty. Bête si toho všímá a říká:
„Příliš brzy, příliš brzy, příliš brzy.“
Ale ona nechápe! Myslí si, že jsem hloupé malé děvče! Co je mi po tom!
Časem jistě zapomenu! Říct, že můj žal je věčný, by bylo směšné — není nic směšného věčného. Ale pravda je, že teď nemohu myslet na jiného, všichni mě odpuzují! I časem, až si vzpomenu na ty zářivé naděje, plné ohně důvěřivé mladosti, která ještě nebyla zklamána a podvedena. Věřila ve štěstí a ctnost, ve spravedlnost a čest. On nemohl pochopit manželství bez lásky a lásku bez manželství. On miloval čistou a žhoucí láskou, poctivou a ctnostnou! Prase, protože je to prase, osel. Žení ho! On se nežení! To jsou machinace jeho matky. On se nežení! Žení ho! On miloval prase, zvíře, které nedokázalo vzdorovat sňatku, který mu vnutili. Zvíře! Ó, jak ho nenávidím, nechci... ne, chci ho vidět s ní!?!?! Ó! To už bude příliš!
Jsou v Badenu, v tom Badenu, který miluji, na promenádě, u kiosku, v obchodech, kde jsem ho vídala, kde... kdy... tehdy...! dědeček a pak... Berthe. Ó! ne! ne, ne, ne, to je příliš strašné! Strašné! Hrozné! A když princezna zahrála Egyptský pochod, myslela jsem, že umřu (zase se zastavuji a pláču). Ó! ano, když si vzpomenu na všechny ty zářivé touhy a naděje! na které nikdy nesáhla ruka neštěstí a zklamání, budu plakat stejně, jako pláču nyní.
(Pauza).
Jak nevěřit na pověry? Řekla jsem, že nebudu zpívat, poruším-li slib, nikdy nebudu jeho ženou. Řekla jsem, že budu mít jen dvoje prosté vlněné šaty a jeden klobouk, poruším-li, stejný trest; řekla jsem, že budu hodná, stejný trest. A zcela proti své vůli jsem zpívala, měla jsem elegantní šaty, sametové klobouky, byla jsem drzá! A opravdu nikdy nebudu jeho ženou. Bůh to nechtěl. A přesto jsem se tolik modlila, plakala, žebrala o toto štěstí! Každý večer jsem na kolenou prosila Boha, aby mě vyslyšel! Ale nejsem toho hodna, nezasloužila jsem si to. Bůh je spravedlivý, ví lépe než já! Říkám to sama proti sobě, protože jsem skoro hotova obvinit toho, kdo mě v tuto chvíli vidí a kdo mě potrestá. Ještě? Jsem potrestaná. Ale možná mě bude chtít vyzkoušet? Jako Jóba.
[Poznámka: 1880. Tohle všechno kvůli pánovi, kterého jsem asi desetkrát viděla na ulici, kterého neznám a který neví, že existuji.
Pamatuji si všechno, padám na postel, koušu polštáře, pláču, směji se, psi mě obklopují a vyjí. Jaké štěstí, že jsem sama, všichni jsou v casinu nebo v divadle.
Už mi to nic nedělá.]
Zhubnula jsem od pondělí 13. října, dne mého neštěstí! Každý rok v ten den dám chudým všechno, co budu moci, nejméně sto franků.
napříč stránkou
Na tenhle slib jsem zapomněla a dodnes jsem nic nedala.
Jsem svobodná, nic mě nedrží v cizině a budu vážně uvažovat o tom, že pojedu do Ruska a ukončím ten proces, ten proces, který mi brání žít. Bude-li Bůh tak dobrý a dopřeje-li té záležitosti šťastný konec, usadíme se někde, jak se patří, a budeme moci chodit do společnosti a znovu zaujmout své postavení. Takhle už žít nemohu, takhle už žít nemohu, takhle už žít nechci. Musíme jet do Ruska a s Boží pomocí vyřídit své záležitosti. Ve společnosti se člověku nevede nijak dobře (ne v Nice! Jaká bída!!!) s pomlouvačným procesem na krku. Pokusím se trochu vzpamatovat. Ale stejně je to neštěstí. A Bůh vidí, jak trpím!
Od dneška měním svou modlitbu, všechno, co se týká jeho, skončí, nebudu o něm už mluvit s Bohem, nebudu se už modlit, abych byla...
Rozloučit se s tou modlitbou mi připadá nemožné, smrtelné. Pláču jako hloupá, no tak, no tak, holčičko, buďme rozumné. Je to konec, no dobrá, je to konec — neměla jsi doufat. Ach! Teď vidím, že člověk nedělá, co chce!
A kdybych tohle léto byla v Badenu, možná, kdo ví? Ale je to konec, konec.
Připravme se na muka, až budeme měnit modlitbu. Ó, to je nejkrutější pocit na světě! To je konec všeho.
Amen.+
Pomodlila jsem se.
Bývala jsem zvyklá mu žehnat do všech stran, nevědouc, kde je. A dnes večer jsem to neudělala, je to konec. A srdce se mi sevřelo.
Vynechala jsem modlitbu za něj a vlastně za všechno. A cítila jsem, jako by mi trhali srdce. Jako bych měla odnést rakev milovaného mrtvého. Dokud tam ta rakev ještě byla, je člověk nešťastný, ale ne tolik, jako když cítí všude kolem prázdno.
Uvědomuji si, že on byl duší mé modlitby, která je nyní chladná, klidná a rozumná, zatímco dříve byla živá, vášnivá a žhoucí!
Je pro mě mrtvý a rakev odnesli!
Byla to mokrá bolest, tohle je suchá bolest. Buď vůle Tvá.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „miserable“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Too early“ (Marie to pak opakuje francouzsky). ↩