Pátek 10. října 1873

Ta malá Elderová je darebačka. Nikdy jsem neviděla větší drbnu, a je jí jen osmnáct let. Jaká bude za pár let?
Ale já hloupá, při jménu Addy se celá červenám! Zapomněla jsem si štípnout ušní lalůček. Je to velmi dobrý lék. Už jsem se několikrát zachránila tím, že jsem se štípla do ucha.
Máma vychází s námi (zelené šaty, sluší). Jdeme vyzvednout Paula z gymnázia. S mámou vejdeme dovnitř, ředitel nás pozve do své pracovny, a zatímco čekáme na Paula, povídáme si s ním. Říká, že Paul je mimořádně slabý.
Dej Bůh, aby udělal pokroky, je mu čtrnáct let! Po dva měsíce je nám oběma čtrnáct. Jak jsem stará, když si člověk pomyslí, že za čtrnáct měsíců mi bude šestnáct! To je děsivé. Dívka k vdání!
Ach! Pane, jaké neštěstí!
Cítím, jak se chvěji. Když pomyslím, jakých triků bude třeba se chopit. Čelit ohavné žárlivosti maminek, se smrtí v srdci, muset vypadat šťastná. [nečitelné] ve společnosti
Nicméně to nemusí být zas tak nepříjemné. Nikdy mi nebude smrt v srdci, leda by...
Budou tapetovat jídelnu.
Je zima, necháváme dědečka doma a bereme Dinu. Změnila jsem klobouk, vzala jsem si modrý. Ten slaměný je příliš chladný, netrpělivě čekám na Maillarda, abych dostala plstěný!
Projíždíme kolem a Gioia právě vyšla, má pořád stejné modrobílé pruhované plátěné šaty. Koketně a půvabně pokládala psa na zem. Mohla jsem ji dobře vidět zepředu, protože jsem seděla na předním místě (druhé místo). Princezna říká, že Gioia je hubená. To je pro mě novinka. Musela bych ji vidět znovu, abych si byla jistá, ale to je nemožné. Bête dodává: „Hubená jako tyčka.“
Vypadala jako mladá dívka, ty šaty jsou divně ušité, jako by si oblékla šaty princezny, střih je přiléhavý, ale na ní jsou velmi volné. Plandají na ní, jak říká Bête. Je okouzlující, jak si hraje se psem. Obracíme kočár, ale ona vchází do uličky, naštěstí se zastaví na začátku a mluví s Nashem, předpokládám, že její syn je u Nashe. Mluvila s ním na začátku uličky u vily Faÿ. Má velmi vznešené a příjemné způsoby. Je přitažlivá, sympatická. Úplně zvláštně podává ruku a zdraví. Má něco, čemu nerozumím, ale co mě spaluje, rozbuší mi srdce a rozrušuje mě. Číhám na každý její pohyb, a nedokážu zachytit ani jeden. Jsem hloupá, že se tak rozplývám nad kurtizánou.
Ne, je rozkošná, ó! proč ne...
Vzpomněly jsme si na babičku a já se rozplakala, abych to skryla, otočím se k ulici, ale jsou tam lidé, takže jsem si musela utřít oči a posadit se, jak se sluší. Ach! Můj Bože!
V chladu ožívám, jsem růžovobílá, místo abych celá rudá hořela jako za veder.