Sobota 11. října 1873

Začali upravovat jídelnu. Pracovala jsem od šesti: hodinu učení, hodinu Manotte, hodinu chemie, hodinu němčiny, hodinu matematiky a ještě dvě hodiny klavíru.
Odpoledne jsem volná, protože mi ještě chybí dva učitelé. Hrála jsem kroket s Dinou, rozhodně se do toho zase dostávám, jde to lépe, dobře.
Opravdu nevím, co si mám myslet. Teta a Bête tvrdí, že je Gioia hubená a není krásná, Bête se odvážila říct, že je ošklivá. Řekla, že Gioia vůbec není krásná, ale že se mi líbí kvůli Hamiltonovi.
Vtipy o Hamiltonovi jsou vzácné, velmi vzácné. Jednou týdně Walitský utrousí slovíčko, kterého si skoro nikdo nevšimne, totiž nikdo si ho nechce všimnout.
Ta stará kostra, ta hrůza, ten sedlák, ten Lefèvre má nápady a plány ohledně ubohé Diny, které mě rozzuřují. Odvažuje se, ó! Troufalost! Odvažuje se myslet, že dají Dinu jeho synovci, tomu prodejci oleje, tomu obchodnickému sedlákovi, tomu dvojnohému zvířeti, té hrůze, opovržení a pohrdání.
Horlivě jsme o tom hovořili, když ta stará ropucha dorazila. Utrousila jsem jedno dvě slova, ze kterých trochu pochopil, jak marné a domýšlivé jsou jeho touhy! Ať je krásná nebo ošklivá, hloupá nebo duchaplná, bohatá nebo chudá, ale ona pochází ze šlechtické a staré ruské rodiny, která není knížecí jen proto, že zanedbala formalitu a stále má právo domáhat se titulu, který pochází ještě od tatarského knížete Baby. Nedovolím takové ponížení. Marně se káže rovnost! Normandský, nicejský sedlák, prodejce oleje! Ó! Ó! Ó! Ach!
„Proč se tak rozčiluješ, mé krásné dítě? Ta ropucha ještě nepožádala!“
„A kdo ví?“
„Ano, požádal, ale jen tak mezi řečí, jako návrh mámě (to předpokládám). A máma ze slabosti, dobroty a hlouposti odpověděla jen to, že Dina je příliš mladá.“
Ó! Vztek! Ó! Blesky! Ó hrůzo!
Ale když se ten ohava odváží požádat o Dinu, jiný ohava může požádat o mě...
Ó! ne, ne, to je příliš, to je strašné!
Ale to se týká i mě? Ó! Ó!
Ať se stane, co se stane, budu bojovat, budu se bít, nikdy nedovolím (nemluvím o činu, to bych spíš uvěřila, že se země roztočí nevím kam!!!), aby se odvážil požádat a mluvit o tom, budu bojovat, jen proto, že je moje sestra, a dokud žiji, nedovolím takovou ostudu!!!
Mluvilo se o tom a Walitský řekl:
„Ty máš jistě radši Hamiltona?“
„Jistě, to je aspoň slušné.“
„Jak se bude snažit oženit a Moussia hladit po zádech.“
„Ano, vévoda se nežení,“ dodala teta.
Hrála jsem na klavír, Bête a teta byly u mě, povídaly si. Teta říká:
„Utvořil se triumvirát Gioia, Wittgenstein a Soubise. Najali si landau a jezdí. Jaká ostuda pro Gioiu. Dokud to byl Hamilton, měla kočár, ale teď ji vyhodil.“
Princezna: „Je možné, že ji vyhodil?“
„Ano, všichni to říkají“
a pokračovaly v tom duchu. Musel najít něco velmi krásného, když opustil Gioiu. Jestli je to pravda, je to strašné! Dokud on......
Jdeme na promenádu (zelené šaty, sluší).
Začíná foukat. Krásná Gioia je doma, viděla jsem ji u okna v modrorůžovém županu. Zavírala balkonové dveře a podívala se na nás, to mě nepřekvapuje, tolik se na ni díváme a často ji pronásledujeme. Přesto ona...
Přijel ten kulhavý pán, kterému patří jachta Oimara, projížděli jsme kolem, byl s Addym (jeho žena kopíruje Gioiu a je jí velmi podobná postavou, trochu i obličejem zdálky). Neznám jméno toho Oimary, budu ho nazývat Oimara. Tak tedy, ten Oimara se na mě tak díval! Poznal mě a měl radost.
Je to jako já.
Dnes večer jdu do Francouzského divadla: „Stoletý“, drama nebo komedie (šaty z šedého plátna, bruselský šátek, účes Galve sluší). Teta a Dina jdou taky. Paul a Khalkionoff v přízemí jsou oba k smíchu, ti kluci! Jeden chce nachytat druhého, Paul říká, že Khalkionoff je zamilovaný do Petit, a Khalkionoff říká, že Paul. Ona to ví, a tak zůstává v lóži, celá schovaná, jen jí vykukuje ruka.
Paul nachytal Khalkionoffa, zrovna když vycházel z lóže Petit: scéna! Bavila jsem se.
Khalkionoff, Paul a Walitský přišli k nám a zůstali na poslední dvě dějství. Walitský je k nezaplacení, dělá poznámky o hře, situacích, hercích, okouzlující! Velmi dobře se posmívá. Bylo to drama a já jsem se smála celou dobu, my totiž všechno karikujeme po svém.
Je tu málo lidí, ani jediný muž. Walitský vejde a já mu říkám: „Dobrý den, pane Zibine“ (kvůli jeho žaketu) a on mi odpovídá:
„Nuže, malá Hamiltonová!“
Jednoho dne si s potěšením vzpomenu na všechny ty hlouposti.
[Poznámka z dubna 1875: Ten den nastal.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „for Hamilton’s sake“. ↩
Pozn. překl.: Mariin novotvar: méprisation [sic]. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „contempt“. ↩