Čtvrtek 9. října 1873

Měla jsem cvičit na klavír, ale máma usnula vedle salonu, musela jsem dělat něco jiného, to znamená nic, přiznávám, vítala jsem tu záminku.
Šla jsem střílet, Walitský, Paul a Dina hrají kroket, sotva jsem vystřelila, Paul a Walitský se ke mně přidali. Trifon nabíjí pušku. Vystřelila jsem pětkrát a minula jsem jen jednou, ale terč byl příliš malý. Tahle puška je pro mě trochu těžká a nemohu ji dobře opřít o rameno. Nechám si nějakou poslat z Paříže. Vsadili jsme se, Walitský a Paul se vsadili proti mně, Walitský třicet franků, Paul deset franků na třicet kroků, do poloviny vizitky. Vyhrála jsem, ale Paul si vzal revanš, Walitský si taky vyhrál zpátky dva franky, když za letu střelil do pomeranče, který Paul vyhodil. Teď zajímavá sázka, mezi Walitským a Paulem, o pušku. Paul měl střelit do Antoniovy čapky, kterou Walitský vyhodí. Bylo to velmi napínavé a srdce mi bušilo rychleji. Paul vyhraje a radostí běží jako blázen pryč s Antoniovou čapkou v ruce. Chtěli jsme ho poškádlit, a když se vrátil, s Walitským proti němu protestujeme, nevyhrál, střílel proti pravidlům, střílel se zavřenýma očima. Chudák kluk byl celý zkoprnělý a začal dokazovat, že vyhrál právem. Nemohla jsem ho v tom nechat a řekla jsem mu, že žertujeme. Hrála jsem kroket s Paulem a Walitským, trochu se do toho zase dostávám, vyhrála jsem pokaždé, ale Paul říkal, že prohrává schválně. Tak jsme sehráli dvě partie doopravdy, kde musel dát do hry všechno, co umí, a vyhrála jsem dvakrát. Právě když jsem končila, přichází ten odporný Ital. Začínají deště. Dnes ráno pršelo, ale odpoledne je nádherné. Ve čtyři se oblékám na ven.
Jedeme rovnou na nádraží donést mámě plášť, je zima a musím si vzít zelené šaty a modrý klobouk. Médecin nemá hezké klobouky, počkám na Maillarda.
Gioia je v Monaku a moje procházka nemá žádný cíl, skoro nikdo tu není, hudba hraje v zahradě. Dědeček je náladový, vracíme se. Dnes večer jsem trochu šílená. Khalkionoff u nás večeří. Dělám tisíc hloupostí. Bavíme se tím, že se na sebe díváme a snažíme se nesmát. Všichni postupně s Walitským a Dinou jsou vtipní, ona je tak hloupá, že se směje pořád, a pokaždé slibuje, že bude vážná. Celý stůl se smál. Abych ten hluk ještě zvětšila, začala jsem nahlas číst „L’Echo“.
Chtěla jsem se dívat na Walitského bez smíchu, ale pokaždé princezna řekla nějakou hloupost a já vyprskla smíchy. V nejlepším okamžiku vykřikla: „Hamilton nebo Gioia, nebo vévoda!“ nebo:
„Stal se jednooký nebo kulhavý! zkřivené nohy nebo oči — nohy. Ano, je to pravda, kulhá.“
Princezna se neustále smála. Začínám znovu s Walitským, pak se ptá:
„Která polovina kulhá?“
Samozřejmě jsem vážná zůstat nemohla.
Mluvilo se o Howardových, Galignaniho: „Ano, je takový, vykládá bůh ví co, říká, že je Hamiltonův přítel, lže. Proč lže? Vždycky se stýká s takovými lidmi, jeho první přátelé, malí oslové, nikde ho nepřijímají,“ říká Dina.
„Ach! Dino, kdyby se jen chtěl ukazovat ve společnosti jako všichni, měl by tam chodit. Ale Collignon vykládala ty nesmysly, protože mu dělala grimasy, ale on si toho nevšímal.“
Dnes večer je to večeře bláznů!
Křičeli jsme a smáli se jako blažení. Vévoda z Hamiltonu k tomu také něco přispěl.
Dina, Paul, Walitský a Khalkionoff začnou hrát krále, já jdu studovat. Když jsem před spaním zavírala okno, viděla jsem celou partu v zahradě, jak křičí a skáče.
„Šťastné dny,
našeho dětství.“
Byla jsem dost klidná, ale to prokleté, milované jméno Hamilton mě rozrušuje. Vřelo to ve mně, když jsem odcházela, a srdce mi tlouklo. A pomyslet, že je to kvůli dvojnohému zvířeti! Zrzavci! Domýšlivému a bláznivému muži!
A přesto ho miluji.
Včera jsem si ho nemohla představit, nemohla jsem na něj myslet, nevěděla jsem, jestli ho miluji. Toto zatmění dnes pominulo a znovu cítím.
Ó! Nevděčné zvíře, nechci, abys věděl, že tě miluji, ne! Nuže ne, věz to! Miluji tě, nestydím se za to, může snad láska ponížit? Skláním se před ním a pokládám svou pýchu k jeho nohám!
Zvíře!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „duke“. ↩