Úterý 7. října 1873

Čím méně má člověk co dělat, tím méně má času. Všem učitelům jsem dala volno v naději, že pojedeme do Monaka, ale ještě nepřišly peníze a k mému velkému zoufalství zůstáváme doma.
V jedenáct vidím před okny Paula a Trifona s puškou, vyskočím oknem do zahrady a jdeme do kouta zahrady střílet. Ruce se mi trochu třásly, když jsem poprvé v životě se dotkla vzala nabitou pušku, především proto, že máma má takový strach. Za cíl jsem si vzala dýni na dvacet kroků a střelila jsem výborně, celý náboj byl v dýni. Druhá rána na papír dvacet centimetrů čtverečních, znovu, trefila jsem, a potřetí na list, opět úspěch. V tu ránu jsem celá hrdá, všechny obavy jsou pryč a zdá se mi, že mám dost odvahy jít do války. Triumfálně nesu dýni, papír a list a ukazuji je mámě, která je na mě velmi hrdá. Ale klidná být nemůže, dědeček a teta spustí své hrůzy. Dědeček zpívá zádušní mši a teta zlomeným hlasem (ve vážných věcech vždycky nasadí o tón výš, a pak kváká) a ze všech sil se dala do křiku: zločin! Hrůza, děs, neštěstí, smrt, zemětřesení! Všechno je v sázce. Mám prostřelenou hlavu, ustřelené nohy, jsem zmrzačená, jak jen to jde. Jsem mravní netvor a stanu se i netvorem tělesným!
Gestikuluje hanebně! Chudák máma, která byla se mnou spokojená, nemůže odolat tak strašlivým příkladům a předpovědím, a také proto, že nechtěla se mě zastat proti tetě, a také proto, že se jí rozpálila fantazie, i ona si představila všechny možné hrůzy. Pak je to uragán, hrom fortissimo! Tajfun z pouště! Křičí se, naříká se, uvádějí se tisíce strašlivých a žalostných příkladů, já jsem celou dobu zůstávala klidná a usměvavá, křičela jsem, ale jen proto, aby slyšeli, co říkám.
Co je vlastně špatného na střelbě? Nestávám se kvůli tomu jednou z těch odporných žen-mužů s brýlemi, pánskými kabátky a holemi. Střelba z pušky mi nebrání být jemná, milá, půvabná, štíhlá, vzdušná (pokud mohu použít toto slovo) a hezká (?). Než vystřelím, narazím si klobouk, zvednu límec a odkročím jednou nohou, abych stála jistěji, ale sotva rána padne, otočím se stejně roztomilá, elegantní a ženská, jako kdybych trhala chrpy a zpívala pastýřskou píseň. Jen oči mi září víc než obvykle a tváře mám růžovější.
Až budu umět dobře střílet, nebudu už narážet klobouk atd., ale i při míření zůstanu ženou – s přídavkem odvahy, která mě činí jen ještě výjimečnější.
Jsem vším: při střelbě jsem muž, ve vodě ryba, na koni žokej, v kočáře slečna, na večírku okouzlující žena, na plese tanečnice, na koncertě slavík s extra hlubokými a vysokými tóny jako housle, mám v krku stroj a zvuky, které pronikají do duše a rozechvívají srdce. Ve svém pokoji jsem Venuše, kdybych měla hezké ruce a hezké nohy, byla bych dokonalá, ale ani jedny, ani druhé nejsou pozoruhodné; ani krásné, ani ošklivé. Kdo mě vidí s puškou, nedovede si představit, že doma umím být ležérní a malátná, a přesto, když se občas večer svlékám, obléknu si dlouhý černý plášť, který mě napůl zakrývá, a posadím se do křesla, čestné slovo, vypadám tak malátně, tak ležérně, tak jemně a půvabně (což ve skutečnosti jsem), že si zase nikdo nedovede představit, že bych mohla střílet.
Většina žen je buď hloupá, nebo afektovaná, nebo ani jedno, ani druhé, nebo prostě krávy, nebo ještě „samice“ — jsem vzácnost, budu vzdělaná, pokud Bůh bude chtít, abych žila, a požehná mi, dokonale stavěná, docela hezký obličej, vznešený hlas, ducha, takt, s tím vším budu žena. Šťastný, šťastný ten muž, který mě bude mít, bude mít pozemský ráj! Jen kdyby mě uměl ocenit... kdo?... Miloradovitch, fuj! Fuj! Ne, děkuji! To malé nic. Cožpak mě pochopí. A ten druhý darebák je příliš posedlý svou krásnou koketkou, než aby se jeho duch otevřel a pochopil. Ach! Zvíře, ty nevíš, co jsem — jak jsi k politování! Ubohý nevědomče! To znamená, že mě ta bída bere za srdce a že ho lituji z celé duše! Běž!...
Vraťme se k naší domácí bouři, aniž bychom čekali na konec. Jdu znovu střílet, tentokrát na třicet kroků nebo asi třicet pět. Střílela jsem úspěšně, poslední rána byla znamenitá. Jsem šťastná. Napsala jsem Worthovi kvůli šatům pro mámu a mému kabátku. V pět vycházíme s princeznou, oblékla jsem se k večeři, šedé plátěné šaty, tylový a bruselský šátek, všední účes. Byla jsem jednoduchá a milá. Viděla jsem Gioiu jen jednou, všimla jsem si jí, jak ji pořád hledám, přehlížím ji.
Jdu dolů na kroket, najdu tam Khalkionoffa, Arsona, Paula a Dinu, beru Dinin míček, sotva jsme stihli dohrát, stmívá se a podává se večeře. Sedím mezi dědečkem a Arsonem. Ten malý Arson je prostý chlapec, dost hloupý a trochu nicejský. Mluvila jsem anglicky, říká, že mluvím jako Angličanka, bez přízvuku. Měla jsem s panem Abrialem vážnou debatu (to proto, aby předvedli můj um) o státech, vyšla jsem z ní dobře, a důkazem je, že nebyli shovívaví — což dokazuje, že mi neustupují jako rozkošnému mimínku, ale mluví se mnou jako s mužem. Obhajovala jsem rovnost a nadřazenost ženy.
Po večeři se tančilo, zpívalo, hrálo.
Poznámka editorů
[Zrušeny 2 řádky]
Šlo se na terasu, okouzlující měsíční světlo. Hrála jsem malého kozáka, Walitský a Dina tančili, on prisiadku, k velkému potěšení přítomných. Tančili jsme. Neumím tančit podle pravidel, tančím z inspirace, takže jsem tančila valčík-fantazii, a všichni usoudili, že valčík tančím obdivuhodně.
Paul, Arson a Khalkionoff jsou nerozdělnou trojicí, jejímž bohem je Walitský. Tihle malí hoši!
Když jsem se svlékala, Dina za mnou přišla a vyprávěla mi s hojností úvodů a prologů a stovkou grimas, že se mi Khalkionoff chce líbit. Prý dřív používal hodně pomády a parfémů, ale dnes večer byli u Paula, Khalkionoff a Dina; a Paul chtěl Khalkionoffa navoňavit, načež se ten málem zoufale dal na útěk a křičel:
„Ne, ne, nechci.“
Nebudu se líčit a nebudu se parfémovat, bis.
Před několika dny jsem dala velmi jasně najevo, že se mi všechny parfémy hnusí. Sešla jsem dolů povídat si se všemi. Ráno jsem hrála kroket, Addy procházel zahradou se synem.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „with the addition“. ↩
Prisiadka – ruský lidový tanec se dřepy a výskoky. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „to the great delight of the assistants“ (Mariino „assistants“ je galicismus, míněni přítomní). ↩