Sobota 4. října 1873

Ještě jsem spala, když přišel Manotte, ale protože nerada spěchám a nemám ráda, když mě někdo ruší, poprosím Dinu, ať jde první. Pustila jsem se do Patetické sonáty. Zbožňuji Beethovena.
Paul chodí do gymnázia, všichni jsou šťastní a když dvakrát denně přijde domů, je to událost. Tyhle dva tři dny mám volno kvůli změně rozvrhu. Vycházíme s Bête, dědečkem a Dinou. Jíme zmrzlinu v La Victoire.
Musím si převléknout šaty, kamizoly jsou v prádle, zkusila jsem chodit bez korzetu a jsem tak dobře stavěná, že si to klidně můžu dovolit. Zrovna když jsem chtěla zase nasednout do kočáru, Dina mi řekne, že mě čeká Lemp. Myslela jsem, že nepřijde. Vezmu si ještě jednu hodinu na chemii.
Konečně jsem skončila a přicházejí pro mě a Bête mi říká, že na promenádě se Gioii zlomilo kolo na drožce a že to Auguste spravil a že mu dala pět franků. To mě překvapilo, jak se Auguste odvážil opustit kozlík, ale já tomu uvěřila.
„Zeptejte se Augusta, kdo mu dal pět franků, zeptejte se, pak uvěříte,“ říkala Bête. Tak se ptám:
„Auguste, kdo vám dal pět franků?“
Udiveně se na mě podívá. Bête a Dina se daly do smíchu. Teprve tehdy jsem pochopila, že to byla hloupost. A už jsem se chystala proklínat Lempa, studia a všechno, co mi zabránilo to vidět. V pondělí přijdou upravit jídelnu. Šli jsme pěšky od Lyons až k London House, kde jsem koupila uzeného lososa a vynikající šunku. Dnes večer jsou první nešpory v ruském kostele, jdeme všichni kromě Bête, která zůstává kvůli svému Bijou. Kostel velmi pěkně nově upravili. Byl tam jen Zibine, Arnoldi, Keldal, jedna nebo dvě ženy, paní Anitchkoffová a my. Prošla jsem kostelem, abych mohla stát vedle paní Anitchkoffové, povídala jsem si celou dobu. Veřejně se nedá modlit. Zibine málem vyvalil oči, jak na mě civěl.
Paní Anitchkoffová nás odvlékla k sobě domů, měla jsem strašnou žízeň a vypila jsem karafu vody.
Když jsme šli k ní, máma jí vyprávěla, že v Monaku (byla tam dnes od tří do pěti) pustili dovnitř Gioiu a Soubise. (při psaní se nechám spadnout na opěradlo křesla a na chvíli jsem si zdřímla) sama. „Víte,“ pokračovala, „ty pověstné ženy, už je dlouho nepouštějí dovnitř. Ale myslím, že Hamilton Gioiu úplně opustil. Vypadá tak žalostně. Dřív, když vcházela do sálu, držela se tak hrdě, sama, tak skvěle ve své hrdosti, posadila se k oknu nebo přistoupila ke stolu, všechno jí slušelo. Ale teď je pořád se Soubise, už tam není ta dřívější hrdost. Toaletu má žalostnou, klobouk ošklivý, dokonce i botky má ošklivé. Tvář má povadlou, bledou, jedním slovem je ošklivá. Toaletu má ze šedého kašmíru s károvanými rukávy a k tomu károvaný klobouk se šedým závojem. Dřív byla krásná, hrdá (hrdá, to vyjadřuje dost dobře její výraz v ruštině) a teď je ošklivá, je celá schoulená, nešťastná a hrbí se.“ Mluvila k paní Anitchkoffové, ale mířilo to na mě. Nahlas jsem zapochybovala a řekla jsem, že možná je to móda atd. Ale máma trvá na svém. Nemohu tomu však uvěřit, protože mi to dělá příliš velkou radost. Jedině ona je hodna závisti — pokud je zastíněná, jsem šťastná. Teď vidím, že ji závidím a nenávidím, což je pocit, který závist provází. A pokud je pravda, že vévoda už není jejím ochráncem a že upadá v zapomnění, vychází z módy, jsem velmi spokojená. Ale ne, takové štěstí přijít nemůže, nejsem ho hodna.
V úterý Paulovy narozeniny. Bude mu čtrnáct let!!! Doufám, že pojedu do Monaka a budu se tam s Paulem cvičit ve střelbě. Jaké štěstí! Kdyby to Bůh dovolil!!!
na okraji
Paul se seznámil s mladým Arsonem, se kterým je ve Francouzském divadle.
Ve dvě jsme odvezli Paula do gymnázia. Dřív jsem si gymnázia vůbec nevšímala, ale dnes jsem si všimla všech těch chlapců s knihami, odporných špinavých kluků! Dokud to člověk sám nezažije, nechápe to. Vždycky jsem se divila a ptala se sama sebe, proč existují obchody s nábytkem, s lampami, s fotografiemi. Protože jsem to nepotřebovala a nemohla jsem si představit, že by to někdo používal. To je zvláštní.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „believed it“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „had a short nap“. ↩