Neděle 5. října 1873

Pan Brunet přišel a dohodli jsme si hodiny. S Paulem jsem byla v anglickém kostele. Ubohý Childers kázal bídně. Palajku přivedli, je to nejzlejší, nejdrzejší a nejprolhanější děvče. Stěžovala si, že ji málem zabili, a vykládala všelijaké hrůzy. Policie ví, co je zač. Máma šla ke komisaři a Palajce dali čas do zítřka do deseti hodin, aby si to rozmyslela. Buď poprosí o odpuštění a pošlou ji zpátky do Ruska, nebo ji budou soudně stíhat jako zlodějku.
Máma byla venku s princeznou a vyprávěla mi, že když Wittgenstein uviděl mámu, zarazil se na místě a díval se na ni.
„Že je Wittgenstein okouzlující?“ ptá se Bête.
„Ano, velmi krásný.“
„Rozkošný?“
„Rozkošný.“
„Krásný?“
„Velmi krásný. Je lepší než Hamilton.“
„Ne.“
„Dnes jsme ho viděly. A jak se díval na vaši mámu!“
„Teda!“
„Změnila jsem názor, měla byste mít Wittgensteina. Je krásný, okouzlující.“
„Princezno, princezno, jste bláznivá! A jaký výběr! Pořád muži se stálými milenkami.“
„Ale kdo je nemá, ty ženy.“
„Ano, ale jinak.“
„Wittgenstein je nádherný, ne lepší než můj manžel, ale hezký, řekněte, nepřipadá vám můj manžel krásný?“
„Vůbec ne; říkám pravdu. Hamilton je hezký, Wittgenstein je hezký, ale váš manžel ne.“
V jednu jsem chtěla jet do Monaka střílet, ale zmeškali jsme vlak a tohle štěstí se odkládá na úterý. Wittgenstein je hrdinou dne a já se červenám! Opravdu je to odporné!
„Ano, Marie, zdá se mi, že se červenáš kvůli Wittgensteinovi?“ říká mi Dina.
„Ano, má drahá, už dvakrát, to je moje neštěstí. Řekněte tedy, princezno, co mám dělat, abych se nečervenala při každé příležitosti?“
Řekla mi, abych si štípla ušní lalůček.
Teprve kolem páté máme kočár kvůli té Palajce. Vycházíme (zelené šaty, modrý klobouk, sluší) já, máma, Dina a Bête. Máma je dnes opravdu velmi krásná. Projely jsme se po promenádě, když jsme projížděly kolem vily Wittgensteinů, zčervenala jsem, ale jen maličko. Bête si toho všimla a usmála se.
Žertovala jsem s mámou a Walitským. Má loď a svou daču, a to všechno pro koho, to monstrum, starou, ošklivou.
Skočila jsem do řeči a pokračovala: „Opravdu stará, nalíčená, vrásčitá. Gioia je samozřejmě krásná, to chápu. Není nikdo krásnější než ona, ale je to monstrum.“
„A zlomyslná, to je slabě řečeno?“
Viděly jsme Gioiu u hudby. Byla v drožce u zahrady, řekla jsem Augustovi, aby zastavil vedle ní, ale nepopojel dost dopředu a bohužel jsem si ji nemohla prohlédnout. Zahlédla jsem ji jen v projíždění. Je vznešená. Dokonce i máma řekla, že je hezká.
„Ne, je vidět, že ji vévoda vyhodil.“
„Jak to, mami, ona ho může vyhodit, ale on ji nemůže vyhodit!“
Máma přesně našla slova, která jsem hledala, umí Gioiu vystihnout, vidí ji tak, jak ji vidím já, a cítí totéž, říká, že její rysy nejsou krásné, ale že má něco noblesního, hrdého, majestátního, její chůze hrdá a majestátní. Ale říká to, jako by viděla dál, zkrátka jako já. Jsem si jistá, že Gioia je krásná. Nezbývá mi než ji závidět a nenávidět. Když ji vidím, srdce mi buší, oči mi září. Obdivuji ji a závidím jí.
Řekla jsem mámě žertem:
„Nejsi tak krásná jako Gioia, nemysli si to. Nemáš na ni ani z desetiny. Nabarvi si vlasy, nalíči se, oči, uprav se a budeš hezká.“
„Kdyby Wittgenstein chtěl být mým milým, nabarvila bych si vlasy.“
Žertovaly jsme celou dobu.
Nepotřebuji vědět, jestli je Gioia nalíčená, nebo přirozená, je krásná, krásná, krásná!
Jdou k anglickým Howardovým. Dina zůstává, já taky. Letos jsem Wittgensteina ještě neviděla, ale pamatuji si ho. Je velmi krásný. Teď vidím, že nemusí být oholený, zrzavý a tlustý, aby se mi líbil. Je pravda, že Wittgenstein je tmavovlasý, baculatý a mohutný, právě můj program. Je hezký, to říkám, ale nic se mi nelíbí jako vévoda. Nemohu popřít, že Wittgenstein je krásný. Je krásný, líbí se mi, ale miluji Hamiltona.
Ať si Wittgenstein vezme matku a Hamilton dceru.