Pátek 3. října 1873

Lemp nepřichází; začíná školní rok. Paula přijali jako externistu samozřejmě, do čtvrté třídy, k mé velké spokojenosti. Doma se nikdy nedokázal pravidelně učit.
Jdeme prohledat Palajčiny věci, je to nepříjemný obřad, jako by někdo umřel. Bylo mi to líto a styděla jsem se za Palajku, a máma je zoufalá a chce jí odpustit. Našly se šperky, prádlo a několik našich drobných věcí. Ale máma se kvůli tomu zlobí ještě víc. A jak říká Bête:
„Prohlížejí ukradené věci a ze soucitu poznávají jen čtvrtinu.“
S Bête a dědečkem jsem šla ven jen na hodinu.
Vracím se a vidím celou tu temnou partu, jak hraje kroket. Zastavím se tam. Khalkionoff hraje. Walitský vymyslel pěknou sázku – Trifon musí zabít netopýra, za každou dobrou ránu dostane od Walitského, Paula a Khalkionoffa frank, když mine, musí ponořit hlavu do potoka, který obklopuje prádelnu!!! Chudák se dvakrát ponořil, ale vyhrál šest franků (v tom potoku jsou žáby a jiné odpornosti). Nabídla jsem lepší – dávám tři franky, což dělá dvanáct franků, protože jsme čtyři, ale když mine, musí se celý položit do potoka. Bohužel už jsem to nestihla, volají k večeři.
Ten chudák se před každou ranou nahlas modlil. Je to velmi zábavné. U večeře Dina říká:
„Sedmého ledna má svátek Walitský, osmého já a dvanáctého Marie. Vím, co ti dám, Marie.“
Podívala se na mě, pochopila jsem, že je to podobenka Gioie, a uhodla jsem správně.
„Víš, viď?“ pokračuje. „Dvě, víš, jedna i druhá.“
Pochopila jsem také, že na té druhé fotografii je vévoda, a znovu jsem uhodla správně.
„Ta jedna ano, ale tu druhou, nevím, co tím myslíš.“
„Bah, jako bys neuhodla.“
„Ale vůbec ne, ujišťuji tě, tu první ano, ale tu druhou ne. Každopádně mi je dej a uvidíme.“
„To je ono, ty víš.“
„Ale vždyť je neseženeš, odkud a jak?“
„Ó! Buď klidná, když už se jednou odhodlám, jdu až k šílenství, jsem schopná požádat o to přímo ji.“
„Jéje, jéje, jéje! Ty, nevinná ovečko, ovčí dámo? Hola! Mám tomu věřit? Chceš se vsadit, že mi nedáš obě dvě?“
„Chceš se vsadit, že ano?“
„Dobře, jen jeden louisdor, to je skromné.“
„Platí, o louisdor.“
„Ale kde vezmeš obě, vím, kdo je jedna, ale tu druhou neznám.“
„Ó! Ty ji znáš a já ti ji dám, rám ozdobený třešňovou a šedou.“
„Tu nedostaneš.“
„Ano, přepadnu ho, ne, oslovím ho a řeknu mu, že miluju, ne, že je tu osoba, která miluje rudé, dejte mi svou podobenku.“
Tady řekla hloupost, z počáteční vážnosti nezbylo nic.
„Hloupost, má drahá, myslela jsem, že je to vážné.“
„Ano, je to vážné, tak či onak, ale obě získám, leda by do Nice nepřijel.“
Všichni mluvili a křičeli a v tom hluku jsme si vyměnily tahle slova. Opravdu bych si přála podobný dárek. Ale já, já jsem schopná promluvit s ní, o sázku, požádat ji, jestli si smím prohlédnout její dům, a požádat ji o podobenku. Ale stotisíckrát běda! Není tu žádný vhodný soupeř na sázku!!! Vyjdu nahoru k Dině a zeptám se jí, jestli se vsadíme o ty dvě.
„O jednu, no jistě, vsadíme se.“
Ale jsem taková hloupá. Může si někdo představit něco podobného? Představte si, že se červenám, když Elderová vysloví Addyho jméno! Nemohu přijít na to proč!!!!!!!!
Všichni jdou do Francouzského divadla, stejné představení jako včera.
Proslovila jsem komický projev o kráse rtů, samozřejmě s tím, že moje jsou nejhezčí. Khalkionoff je u toho. Je to prostý chlapec, ale není odpudivý, naopak. Všichni odcházejí do divadla, já, Bête a dědeček ještě chvíli zůstáváme. Dina mi u večeře říká, že se podobám Gioii, neřekla mi jméno, ale:
„Ty se podobáš...“ a pochopila jsem. Skutečně, změnila jsem si účes, totiž dávám hřeben doprostřed, a ne dopředu jako na fotografii od Waleryho Thou ravest. Mám pěšinku vpředu, vzadu je to dobře zaplněné, a... a, neodvažuji se to říct... trochu připomínám Gioiu, ale v ošklivějším vydání. Bête mě ujišťuje, že jsem jí podobná, Dina taky.
Kdybych byla aspoň z poloviny tak krásná!
Připadá mi krásná, protože jemu připadá krásná, a z téhož důvodu já... nevím, co cítím. Ten pocit je nejasný, nejistý, nový, nemohu ho pochopit, ale pálí mě (velmi procítěně).

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „of course“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „search“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „buia compagna“ – temná společnost (snad ohlas Dantova Pekla). ↩
Pozn. překl.: Název fotografie z ateliéru Walery, anglicky Thou ravest – „Blouzníš“. ↩