Pondělí 29. září 1873

Dnes má svátek má teta, Bête, její dcera a malá Věra Anitchkoffová. Vyjdu si s Paulem, vezmeme fiakr a jedeme nalézt mámu, Dinu a Walitskeho na ovocném trhu. Mezi těmi ubohými Niciany jsme udělali dojem. Snědla jsem výborné hrozny. Odtud jdeme k Samuelsovi a kupuji s Paulem pro tetu kapesník z valencienské krajky a pro děti bonbóny. Byla to židovská svatba – zastavovali jsme se, chodili, přicházeli, odcházeli, diskutovali.
Doma se strhla aféra... Palajka se dopouštěla drzostí a Walitsky ji potrestal. Nenocovala doma a už několik dní vychází bez dovolení, drzí se a nic nedělá. Dnes ráno přišla s vojákem požadovat své věci, ale urovnáváme to, chceme ukázat, jaká vlastně je. Adam se do toho plete, podezříváme nějaká baronova pleticha. Poslední dny se nezabýváme ničím jiným.
Ta ubohá holka ohavně lže, řekla, že ji teta zbila. Při těchto slovech se mi zježily vlasy! Jaká hrůza! Copak by moje teta někdy o něčem takovém jen snila! Přicházejí ti oslové (Anitchkoffovi). Jedu do města s Bête (zelené šaty, modrý klobouk, dobře) – tento klobouk mi moc sluší, ale příliš mě pozorují. Je příliš objemný, budu mít jen černý. Polévali ulice, může se věřit, že pršelo, a Nice v dešti mám ráda, jen v tomto období ji snáším. Šly jsme od Lyons až k Portallierovi, kde vcházíme prohlédnout obrazy a starý nábytek. Jak miluji krásné věci a jak jim rozumím. Portallier má tutéž Kateřinu, která je na venkově. Připravuje se večeře. Třesu se při pomyšlení na tuto večeři. Koho budeme mít! Orgečko, Manotte, Lefèvre a Abrial !!!!!!!!!!!!!!!!!!! Sacrediou (jak říkají Niciani), jaká společnost!
Máma je tak dobrá, že prokazuje čest každému, ale já... nejsem anděl a přiznávám, že cháska, která u nás večeří, mi nanejvýš vadí. Copak stojí za to pro tak špinavé tlamy chystat večeři?! Měli jsme u Galy vzít šest porcí, deset lahví médoku a prostřít v kuchyni – to by jim stačilo!
Ach, Bože můj, za jaký hřích jsem ubytována v takové špíně jako Buffa! Každý den oplakávám naši drahou, milovanou, zbožňovanou Acqua Vivu, vyhrknou mi slzy. Ach, jak ráda bych změnila byt!!! Konečně přicházejí ty ctihodné ničemnosti. Ani nevědí, jak se jí. Nechávám si zelené šaty, nebudu se strojit pro sedláky. Byla jsem díky nebi mezi Bête a dědečkem. Všichni to křičí, mluví, žvýká, polyká!
Nemožné způsoby. Byla jsem připravena vzlykat. Máma nesledovala, kdo tam je, ale podle zákonů pohostinství dělala paní domu, jak nejlépe dovedla. Protože je šťastná, všechno snese, nebo spíše je dobrá a neunavuje druhé svými bolestmi jako vaše služebnice. Jsem si jistá, že to cítila stejně jako já, ale skrývala to, za prvé aby neudělala skandál a za druhé kvůli mně. Kvůli mně marně. Nepotřebuji pomahače. Vidím až příliš jasně, bohužel. Někdy bych si přála se mýlit. Ke konci se kouří, křičí. Je to k utoření v prvním příkopě. Udělala jsem něco lepšího, pila jsem víno a byla jsem trochu omámená. Bête nakreslila scénu: Až k nám přijdou návštěvy, najdou na jednom sofa Hamiltona jak chrápe a je opilý a na druhém vaši Milost v témže stavu.
Dobře, neformální večeře, ale s sobě rovnými, a ne se sapaži, s haraburdím, s chátrou, s nulami, se sedláky!!! Ten Manotte je vulgární jako sto osmdesát volů!
Po této honosné hostině význační hosté vystoupili do nádherného salónu Baquis po vznešeném černém schodišti pokrytém božským kobercem a nebeskými zábradlími. Držela jsem se v koutě (ne proto, že bych se mohla ponižovat, jelikož povyšuji toho, komu prokazuji čest, a ne se sama snižuji), ale protože jsem se necítila ve své kůži. Uprostřed sedláků, mezi venkováky jsem volná, veselá, ale s těmito neutrálními tvory nemohu. Prosili mě, abych hrála. Zahrála jsem dobře andante z koncertu a moll Mendelssohna, ale nelíbilo se to. Manotte zahrál „Dceru paní Angotové" a to se líbilo. Ještě mě nechali hrát etudu, kterou jsem odbyla ledabyle jak. Co jsou perly pro vepře! Lefèvre zazpíval písničku, kterou jsem už slyšela od Malésieuxe. Ubohý, jaké trapno! Po každé sloce se zuřivě tleskalo, psi štěkali a kočka mňoukala, děti tloukly a křičely, opice strachy utíkala na závěsy. Bylo to dost zábavné.
[Na okraji: Připomíná to shromáždění.]
Bože můj, Bože můj, vysvoboď mě z této vily a z této společnosti!!!!!!!!!!!!! Jaký hřích jsem spáchala, že jsem takto trestána! Až do tohoto proklatého roku jsme žili, jak se patří, ale od té proklaté Baquis jsme se proměnili v měšťáky, v Manotta, v hrůzu, v Daniloffa, v ubohé měšťáky. Ach, proboha, jaká bída! Bude to trvat dlouho? Bůh ví, jak trpím!
Jsem z toho nemocná. A nemohu to říct ze strachu, že by udělali scénu! Ach, slitování! Musíme změnit byt. Jinak zemřu! Ach, Pane, smiluj se nade mnou!
Schodiště, vstup, salón malý, ubohý, ta klec na krmení pro zvířata je odporná, strašná. Nikdy nemohu vylíčit svou bídu! Georges je mého názoru – několik minut před spaním sestupuji do hospody (čti jídelny) a mluvila jsem o tom s Georgesem. Naprosto souhlasí. Dina chtěla být nádherná ve svých růžových šatech, které tak ladí s Buffou, a se svými kulatými a ošklivými, uvadlými rameny. Vystavuje je a myslí si, že jsou krásná. Šťastná nevědomost!
Není ani tak ošklivá; ale nemotorná, prostá a vulgární. Myslí si, že je to dobré, když směšuje měšťácké způsoby se způsoby francouzských hereček.
Bože můj, vyzvedni mě odsud, prosím Tě! Ale jaké zatmění zakalilo mého ducha, když jsem dopustila, aby vzali tuto hospodu?
Ne, dost volnosti! Snažila jsem se do ničeho nezasahovat, no a bydlíme v díře — to je výsledek! Musím znovu vzít otěže vlády do rukou a všechno musí jít podle zaběhnutého pořádku.
Ach, když pomyslím, čím jsme se stali s Buffou a těmi léty v Nice!!
Bože můj, Bože můj, zachraň mě!

Poznámky

V originále francouzsky „Sacrediou" – jižní francouzská nadávka (zkroucené „sacré Dieu").
Pozn. překl.: V originále anglicky: „abettors" – pomahači, spoluviníci.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „ladyship" – vaše Milost (ironická narážka na budoucnost vévodkyně).
„Dcera paní Angotové" – populární opereta Charlese Lecocqa z roku 1872, považovaná za nízkého ducha ve srovnání s Mendelssohnem.