Úterý 30. září 1873

Jdu k mamince a říkám jí, co jsem včera cítila, jemně. Nebyla žádná scéna, naopak mi dali za pravdu. Plakala jsem tiše s hlavou skloněnou dopředu, takže podlaha zmokla, a kdybychom žili v mytologii, musel by se tam vytvořit pramen. Maminka mi řekla, že nemůžeme chodit moc do společnosti kvůli mým milým tetám a matce Tolstové. Že nesmíme znát paní Skariatinovou, která tráví mnoho času v Nice.
[Na okraji: Máme novou komornou. Palajka je u Rentruy.]
Konzul nás měl představit prefektuře, ale jsou v rozepři. Maminka není dost živá a podnikavá, nechává lidi mluvit, pomlouvají, ona neříká nic. A pak jsme měly neštěstí být příliš hodné, přijímat kohokoli. A když přijde jedna sebranka, přivede jich sto a nepustí ke slovu ty dobré. Pokaždé, když jsem říkala, že bychom se s tím či oním neměly stýkat, odpovídali mi: Proč, je to poctivý člověk nebo je to dobrá žena. Ano, ano, odpovídala jsem zase já, nestojí za nic. Naše neštěstí je, že všichni hledají srdce a kvality tam, kde by se mělo hledat pouze postavení a jméno. Proto naše rodina, která je urozená a stará, nikdy nebude hrát roli jako nějaký povýšenec. Vedly jsme hovor v tomto duchu, plakala jsem. Jsem v zoufalství, jsem nešťastná, pláču, zemřu. Maminka se mi tehdy líbila — a navrhla mi, abych se vrátila k otci. Hloupost!
U nás se bude vždycky jednat hloupě. Protože nějaká sebranka řekla několik lží, měly bychom se cítit vinny? Protože nesmíme znát paní Skariatinovou kvůli jejímu přátelství s mými tetami, nesmíme znát nikoho?
Tisíc hromů! To se uvidí! Vezmu se do toho.
Nebyla jsem tak statečná dnes ráno, naopak jsem ležela opřená na pohovce s očima plnýma slz upřenýma na cáry tapet, které visí ze stěn, roztrhané Pitou. Když Walitsky vstoupí a ptá se, co to má znamenat, maminka mu odpovídá. Nuže, říká, tuto zimu přivedu Hamiltona. Quale una razza del sole che dopo una tempesta, si mostra ridente e amabile, e scherza sugli fogli amora tremanti e umidi. Tak jeho jméno proniká do mé duše, zahřívá ji a vrací jí světlo. Má ústa, která se před chvílí kroutila v grimasách, mění se v úsměv a mé oči plné slz a zahalené se oživují a září. A mé srdce, které se zdálo usnout, dává o sobě vědět zdvojenými údery. Jeho jméno je jako slunce, které oživuje a rozveseluje svou pouhou přítomností.
Profesor matematiky přichází, nemohla jsem jít, ale musela jsem. Prosila jsem ho, aby mě nenutil pracovat hlavou

Poznámky

V originále: "Mille tonnerres!" - tisíc hromů, Mariino oblíbené zvolání.
V originále italsky: "Jako paprsek slunce, který po bouři ukazuje se usmívající a milý a hraje si na listech ještě třasoucích a vlhkých" - Mariina italská poetická metafora.