Neděle 28. září 1873

Píšu tři dopisy Howardovým, ráno. Během oběda i po něm mě mučili, rozplakali mě. Maminka mě dráždí k šílenství! Ó! můj Bože, můj Bože, můj Bože! Udělejte tak, aby to nebylo takto.
Nemohu zkrátka vystát tu díru, v níž bydlíme. V okamžiku, kdy otevřu ústa, maminka začne být zděšena, dělat grimasy a dělat pst. Ó! Jaké mučení, můj Bože!
Plakala jsem a to mi ulevilo.
Vycházím s Bête (zelená róba, není špatná). Potkáváme Gioiu. Bête mi vyprávěla, že zná dámu, která u ní byla. Tato dáma říkala, že luxus je přehnaný (šla tam žádat Gioiu o přízeň při prodeji obrazů), že je tam šedý a třešňový salon s krajkou a že Gioia sama vyšla v šedém a třešňovém županu a přišla jí nádherně krásná. Viděla Hamiltona, který se právě probudil — špinavý jak byl — a dal se rovnou k obědu, a vypadal, jako by byl včera opilý. Na to jsem Bête přidala ještě několik hrůz z Badenu. O Gioie a Hamiltonovi se u nás mluví pořád. Viděla jsem svou krásku několikrát a myslela jsem si, že půjde na nádraží, tak tam jedu, cestou vidím zrzavého a rudého sedláka, který se podobal Hamiltonovi. Bête mi říká:
— Tak to byl vévoda, kterého jsem viděla nedávno v divadle, když dávali „Mučedníka". Byl v první lóži vlevo a já vpravo. Posmíval se Joanitě celou dobu.
— To mě překvapuje, nikdy jsem ho v divadle neviděla.
— Zůstal jen dějství a půl. Koketoval s Američankou, blondýnou, velkou, vysokou a krásnou (popisovala mi slečnu Whiteovou).
— A její matka ji pobízela, aby s ním mluvila. A bylo vidět, že ho nudila, dokonce se otočil zády, ale ona mluvila k jeho zádům.
Celou dobu spolu ona a on mluvili. Jsem tak šťastná slyšet o něm mluvit. U hudby je dost lidí, ale špinavých. Gioia nás míjí ještě několikrát.
- Ó! Jak je krásná! volám. Je to dokonalost. Kdyby věděla, jak se mi líbí, zastavila by se a nechala mě se na ni dívat.
— Jste jejího typu, ale lepší, říká mi Bête.
Nenašla jsem, co odpovědět na tuto absurditu.
— Já, lepší než ona? Já?! No tak, to je nemožné. Ujišťuji vás, že se považuji za ošklivou.
— Ne, ne, nejste ošklivá. Nemám zapotřebí vám lichotit, to dobře víte. Nebudete krásná, ale budete okouzlující, rozkošná. Máte krásnou pleť, rozkošná ústa, ovál tváře tady, říká a ukazuje na líce u ucha a na krk, to je půvab. Budete okouzlující, ale budete proměnlivá. Jste stejného typu jako Gioia, ale lepší. Ona vůbec není hezká, zejména zblízka.
Buď je bláznivá, nebo lže. Já lepší než................... fuj! fuj! ne, jaké šílenství! Kdybych věděla, že jsem jen tak hezká jako ona, smála bych se celý život radostí. Ať je krásná nebo ošklivá, je to jedno, protože on ji miluje, všichni muži ji zbožňují; je módní, je mocná. Ach! Jsou chvíle, kdy jí závidím, dokonce bych chtěla...
Paul je v Monaku, aby trénoval střílení holubů. Nice je přesto odporná, když se začíná plnit. Nezastavily jsme se u zahrady, ale projely celé město.
Nenávidím Gioiu, nemohu se na ni dívat klidně. Je nalíčená jako mlynář. Jsem přirozená a svěží, alespoň. Mluvily jsme s Bête jen o Gioje a Hamiltonovi.
[Dva řádky škrtnuté]
Jsem rozzlobená, že ho miluji. Je to ponižující. Jsem hrdá, nechci milovat první. A když miluji a nebudou mě milovat?... Bláznice, bláznice, jaká jsem! co jsem vedle ní? A jsem, jsem mladá, svěží, přirozená, dobře stavěná, hezká, čistá a milující vedle zvrhlé dívky, která se prodává! To je to, co jsem! Je na něm, aby si vybral. Kéž by...
Nenávidím ho taky s ní!!!!!!!!!!!!!
Ó! můj Bože, smilujte se nade mnou! Panna Maria, chraň mě! ((((a chraň ho)))).
[Na okraji: Zítra svátek Bête a mé tety.]