Čtvrtek 25. září 1873

Profesor latiny je nadšený z mých pokroků. Skončila jsem ve čtyři a vycházíme (Dinina režná róba, sluší). Je svěžo a kolem šesté dokonce chladno. Ve veřejné zahradě ještě hudba není, ale lidé se postupně scházejí. Všichni zůstáváme dole, když přichází komorná paní Daniloffové a ptá se na pana Walitského. Máma se ptá, kdo je nemocný.
„Nemocný je pan Khalkionoff, leží v posteli,“ říká.
Na to Dina zrudne až po uši a začne si upravovat vlasy, aby to zakryla, ale bohužel! Viděla jsem to a teta na ni vrhá dva nebo tři pohledy plné hněvu, rozhořčení a údivu. Opravdu, jestli se jí ten malý sedlák dokázal zalíbit!... Ale to je nemožné, takový ošklivec! V každém případě je to poprvé, co ji vidím červenat se. Nikdy nebudu moci uvěřit, že ona... a takový ošklivec! A kdo ví? Je hloupá a... hloupá.
Máma vychází s námi, Dina zůstává doma. Tak proto je tak inspirovaná! Ale jaký ošklivec! Dívaly jsme se na tapety pro jídelnu a na koberce. Opravdu je třeba to zařídit. Nechápu, jak jsem mohla dovolit, abychom bydlely v takové díře! Musím udělat vše možné, aby to bylo co nejslušnější. Moje kroketové hřiště je připraveno, ale nemám chuť hrát. Palajka chce odejít; Marie ji zkazila, myslí si, že bude švadlenou, a sní o tom, že se stane slavnou. Ubohá bláznice, jak mi jí je líto! Bude pracovat za denní mzdu dva franky, a ještě ne celý rok. Ubohé hloupé stvoření!
Na promenádě mi Bête říká:
„Hele, někdo přichází; Marie, podívejte se.“
Věděla jsem, kdo to je. A opravdu, míjí nás Gioia, ale viděla jsem její profil a záda, protože šla po promenádě dolů a my nahoru (tmavý skotský klobouk, malé cípky).
„Jak je hezká,“ říkám.
„Ano,“ říká máma, „hezká, okouzlující, nelze říct hezká, ale krásná, krásná.“
Říkala to tónem, jako by říkala: „No to bych řekla, že krásná, to je opravdu krásná žena.“
Nečekala jsem, že to máma řekne, srdce mi div nevyskočilo. Máma pokračovala:
„Ale proč vypadá tak ubohá? Kde je její elegance? Ach! Ta ale klesla!“
Nejvyšší čas, je jí třicet pět a víc, zdá se mi! To jsem si jen pomyslela, a máma dál:
„Ano, je odkázána na Audiffreta, přichází k ní každý den.“
„Pořád je to něco, vezme si celé jeho jmění a to je něco.“
Máma říká, že slečna Durandová nebude chtít Audiffreta.
„A proč ne?“
„Protože její matka nebude chtít, má matku a její matka jí to zakáže.“
„Proč?“
„Protože Audiffret chodí ke Gioii. Proč se tedy vdávat — pro slzy a pro neštěstí? Protože ten muž se stejně vrátí ke své dřívější, doma najde všechno špatné, všechno ošklivé, oloupí svou ženu o šperky, šaty, až po její poslední župan a dá všechno, co má, té druhé, u které bude trávit čas.“
„Ale když se ožení, tu druhou už nemiluje.“
„Ó! Ó! Začne znovu, i když na ni na čas zapomene.“
To všechno je pro mě ponaučení.
Opravdu si všichni tihle lidé myslí, že se lidé berou, aby se navzájem tyranizovali. Dvěma slovy jsem řekla, co si o tom myslím, deník března č. 3, 1873.
Je pozdě, chodím spát příliš pozdě kvůli tomu hloupému deníku.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „at home“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „My croquet-lawn“. ↩