Středa 24. září 1873

Od Elderové jsem se dozvěděla, že jeden americký chlapec „vás obdivoval“. Myslím, že se o mě příliš zajímají. Neudělala jsem skoro nic. V pět si oblékám zelené šaty (nesluší) a vycházíme. Na promenádu, samozřejmě. Dina nemá šťastnou chvilku, dělá ze sebe děcko. A jak jí to nesluší! Několikrát mě vyděsila, a nevím proč, když prochází Addy, otáčí se a dělá obličeje. Je to hloupé dětinství. Gioia se prochází zavěšena do Soubise. Dlouhé bílé šaty, které nadzdvihuje, žlutý kabátek z režného sukna zdobený peřím, rozkošný střih, přiléhavý vzadu, ale bez švu, vpředu zapínaný stranou jako ruský armjak, krátká kazajka. Klobouk ve stylu fichu ve skotských barvách, nad čelem bílý podklad. Dnes je rozkošná. Při obědě o ní všichni mluví. A teta tvrdí, že ji vévoda vyhodil. Jaká hloupost! Ona může vyhodit jeho, ale on ji!
U mě v pokoji, když jsem zkoušela šaty, mluvilo se stále o ní a o něm. Při obědě byla Pamela. Rozebraly jsme Gioiu od hlavy až k patě. Tetě připadá v obličeji ošklivá, ale způsoby má nádherné, její postava, chůze a způsoby jsou rozkošné. To je tetin názor. Mně připadá krásná ve všech ohledech.
„Jedni říkají, že ji Hamilton opustil, a druzí, že se naopak za něj provdala,“ říká teta.
Ale to není možné, nezakazovali by jí vstup do Monaka. Ne, vévoda z Hamiltonu by nenechal svou ženu v takové „pozici,“ s nějakými Soubisy a dalšími. Chovala by se jinak, ne, ne, tak to není.
Vraťme se k promenádě, má takový způsob dívat se úkosem, který mě okouzluje a dráždí; předjely jsme ji všemi možnými způsoby, pětkrát nebo šestkrát. Je rozkošná. Čím víc se na ni dívám, tím víc ji nenávidím, protože pokaždé musím přiznat, že je krásná. Ale jakou mám radost, když mi připadá ošklivější!
Zbožňuji ji, závidím jí, obdivuji ji a nenávidím ji! Kdyby nebyla tím, čím je, nezáviděla bych jí. Což je málo krasavic? Ale zdá se mi desetkrát krásnější, než je ve skutečnosti, protože, protože... zkrátka! Tváří se vítězně, a to ji zkrášluje, a pak ta její ohromná postava.
Ach! Proč nejsem vysoká! Nedovedu vyjádřit, co cítím, když vidím Gioiu. On ji miluje, a já se cítím tak zdrcená, že se na ni dívám jako na dokonalost. Jeho láska by z ošklivé v mých očích udělala přijatelnou. A když jde o tak krásnou ženu, jsem ztracena. Musí ji štvát, že ji předjíždíme. Všimla si nás, to není těžké: když ji míjím, dívám se na ni, až když je daleko, aby si toho nevšimla. Ale často se otočí a dívá se na nás. Co bych nedala za to, abych s ní mohla mluvit, vidět ji půl hodiny zblízka!
Smějeme se jako blažené, já, Dina a Bête. Řekla jsem, že zbožňuji Gioiu a že bych se s ní chtěla seznámit.
(Dámy Vigierová, Hendersonová a Stokesová Boydová přijely.)
„Ale trochu se podobáte Gioii,“ řekla Bête, „že ano, Dino?“
„Neříkejte mi to, bylo by to příliš krásné. Já se podobat Gioii? To by bylo opravdu pěkné.“
„Ano, ano, z profilu je to pravda.“
Vracíme se domů, smějeme se a křičíme jako blázni. U dveří příšerný rámus. Georges je u nás, je trochu podnapilý, večeřel s Malaussénou II. a starostou a ještě několika dalšími lidmi.
Kdyby byla malá, nebyla by ani čtvrtinou tak krásná. Ale ta majestátní postava je božská. Jsem smutná, dnes ráno po rozhovoru o Gioii a Hamiltonovi jsem byla melancholická. Pro ně všechny to nic není, mluví o tom jako o jiných věcech, ale já, (jemný tón) já bláhová. Proč taky chtít všechno. Nemohu za to, že ho miluji. Nejdřív jsem žertovala, ale teď. Ach! Kéž by se jednou dozvěděl, že tu byla bláznice, co ho milovala. To (živě) všechno je hezké, ale strašně se ponižuji. Jak to, kde je moje hrdost? Jak jsem mohla klesnout k tak žalostnému tónu! A ty neustálé výlevy, ta láska. Fuj! Fuj! Kde je moje hrdost, kde je moje hrdost? Stydím se sama za sebe. A kdyby věděl, jak jsem žalostná!
Ale vlastně nikdo neví, vyznávám se sama sobě, není tu žádná hanba ani ponížení. Ale moje hrdost a moje sebeúcta jsou zraněny. Stydím se, že miluji jako první, a zlobím se, ano, zlobím se, protože jsem hrdá.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „admired you“. ↩
Pozn. překl.: V originále jackette [sic] místo jaquette. ↩