Středa 17. září 1873

Ubohý Walitsky je nemocný. Ve čtyři hodiny chci odejít objednat libreu Saïdovi, boty pro sebe a už si nevzpomínám, co ještě. U Paola jsou modely hezké, myslím, že u něho je to dobré. Zítra přijde (režná róba Diny, dobře), pak jdu na promenádu, je velmi svěží, dokonce trochu chladno. Ale jakou jsme zábavu měly s Bensou! Ten ubohý člověk je tak směšný! Dina a já se bavíme tím, že mu nerozumíme, nebo když vypráví neobyčejné věci, nedivíme se, nebo popíráme, co bylo řečeno, a dokazujeme, že je v poledne noc. Chvíli diskutuje, ale nakonec začne tancovat, třást rukama a jen vzdychá a sténá:
- Ach! Slečno Dino! Ach! Slečno Marie!
Chtěla jsem mu dokázat, že hlava Nerona je krásnější než Apollonova. Opravdu považuji Nerona za velmi krásného, ale Apollona také; má v sobě něco z vévody.
Maminka dnes ráno řekla:
- Ona se podobá Hamiltonovi. Georgi, podobá se té příšeře Hamiltonovi (Georges řekl, že jsem zrzavá), je to příšera, ale ona se mu podobá
Řekla to se smíchem, protože Hamilton není příšera a sama jednou řekla, když nás míjel:
- Jak je hezký, velmi se mi líbí, je milý.
Aby mě škádlila, je to příšera.
Při večeři jsme vedli diskusi o kráse. Říkala jsem, že baron Merck je krásný, to je brunet, který není odporný. Přinesla jsem Nerona a Apollona a řekla jsem, že Apollon se podobá Merckovi. Určitě jsou všichni tito muži krásní, Hamilton vévoda i lord, Merck a Boreel. Nuže, Nero se mi také líbí. Dina je opět inspirována, ale je proč — půjde jezdit na koni.
Na promenádě už začíná být lidí, domy se otevírají, začíná se žít. Večer nevycházíme. Dnes ráno dorazily klobouky, můj se nepovedl, ale není špatný, sluší mamince, vzala si ho, jaké štěstí. Počkám na tu, která mi prodala můj slaměný klobouk, a koupím si u ní jeden plstěný, to je druhý, který se nepovedl: "Tlučte a bude vám otevřeno". Když se vám napoprvé nepodaří, zkoušejte, zkoušejte, zkoušejte znovu. To jsou moje motta. Chci tedy zkusit potřetí v Nice. Ale musí být tak hezký ten klobouk, toužím ho mít. Všechny v Monaku.
Večer já, Dina, Bête, Paul jdeme k Walitskému a hrajeme krále, s velkým hlukem, velkou veselostí. Přichází Chalkionoff, nehraje, zůstává u Walitského, ale plete se do hry. Křičíme, smějeme se, pískáme, hrajeme. Jockey-club, jak říká Walitsky.
Minulou noc se mi o vévodovi zdálo, cestovali jsme všichni společně a Dina mu ukradla kapesník a řekla, že ji o to Georges poprosil jako o vzor. Byla jsem velmi zahanbená ve svém koutě tím činem Diny, když začal hledat svůj kapesník. Jako kdyby všichni věděli, že ho miluji, a říkali si: Podívej, jak se ovládá, ani slovo navíc, velmi prostá konverzace, jako s kýmkoli jiným. Ale kde jsem vzala, že by mě mohl milovat?!!
Já, ubohá, jaká jsem! Všimne si mě? Kdo mu řekne, jak ho miluji?
Je šťastný, jak je, k čemu by mě miloval. Ach, jsou chvíle, kdy zoufám, je to strašné! Když se mi zdá, že mě nikdy nebude milovat!! Strašné, strašné, strašné! Ne, Panna Maria se nade mnou smiluje! Bůh mě takto nepotrestá!
Přijde, pak, pak ne, zemřu!
Jsou strašné chvíle > Nikdy ho nebudu mít... nikdy... nikdy. Ach! Ne, ne, můj Bože, smilujte se nade mnou, nedrásejte mě. Milosrdenství!
Oblékám si bílý beduínský oděv, beru Antoniovu kytaru a jdu dát serenádu hráčům, protože jsou ještě tam. Kytara je velmi krásná, ale harfa je lepší. Zbožňuji tyto strunné nástroje! Hrála jsem serenádu na balkóně žlutého salónu. Noc je svěží, prsty mi začínají tuhnout, utíkám pryč.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „If at first you don't succeed, try, try, try again" - přísloví.