Úterý 16. září 1873

Hodina oběda je jediná volná a obecně během té doby se odehrávají všechny události, rozhovory atd. Neuplyne už den bez Hamiltona a červenám se, ale už se toho nebojím, ospravedlňuji se tím, že se červenám kvůli všemu. Maminka mě podporuje. Co ji otravujete tím Hamiltonem, má Gioiu a děti, říká maminka; pak Bête:
- Ale ty děti nejsou jeho, patří Simonoffovi.
Ale ne Hamiltonovi, tři děti, milenka a tlustý. Proč říkat hlouposti. U stolu zase Walitsky začal tím, že řekl, že přijel Hamiltonův sluha, pak improvizoval vznešené verše o vévodovi.
Maminka je dnes tak milá, nakonec se z nás opravdu stanou přítelkyně. Povídala, smála se, vyprávěla příběhy, když jí bylo šestnáct, recitovala básně a smála se. Už se nerozčiluje kvůli Hamiltonovi, dívá se na to vesele, žertuje a velmi zřídka žertuje sama. Většinou působí, jako by se smála a říkala: Podívejte se na tu holku, co si zase vymyslela!
Žádala jsem tátu o peníze pro smích, samozřejmě.
- Měl byste mi dávat, každý den, vždyť vám dělám čaj. Pak Walitsky:
- Ty jsi mi dneska ráno dala čaj, nuže, dám ti pět sou. Ostatně není na tom nic divného, v Monaku mi Hamilton dal oheň a chtěl po mně frank.
To všechno nejváženějším hlasem na světě a každou chvíli nějaká podobná hloupost, která rozesměje všechny. Často říká sprostoty, a to se mi nelíbí. Žertovat, ale slušně.
Maminka četla úryvek z "Oněgina": Oněgin bledne, chřadne a stává se téměř phtisickým nebo něco v tom smyslu, pak Bête:
- *Hamilton bledne, chřadne!
- Nuže, tenhle zblednou nebude, řekla maminka tónem, jako by mu to vyčítala. Ano, pořád tloustne, ano, tloustne*.
- Právě pro vás, dodala jsem.
Mluví se o něm a jsem šťastná. Nic na světě není lepšího než mluvit o něm. Miluji ho, miluji ho! A tisíckrát víc, protože maminka to nemá ráda a považuje tuto příhodu za hlouposti jako s Borelem, tahle poslední věc mě zraňuje. Jak se odvažují srovnávat? Nevědí a tím lépe. Považují ho za originála, za statečného chlapce, maminka dokonce říká podivín, originál, blázen, podivný typ atd. a to se mi líbí, okouzluje mě. To je to, co miluji, co chci. A nemohu slyšet nic jiného.
Jsme v zahradě, Chalkionoff také. Já, táta a Bête jdeme na procházku, na promenádu, táta se ptá, kde je vila Gioia (pokaždé chce mít něco ze své lišky). Dáváme si čokoládu v London House, přichází sem nějaké hrochy, konečně vidím vycházet někoho, je to Hasford. Zastavuje se a povídá si se mnou několik minut. Jak se sluší a milý. Naše konverzace byla velmi nová, o klimatu Nice a výjimečných ročních obdobích.
Je velmi svěží.
Ach! Můj Bože, kdy už přijde zima!!!! ((((Přijde)))) uvidím... nemohu o něm mluvit, jinak budu psát až do půlnoci.
Je můj život, má duše, jeho jméno má magický účinek, budí mě, vzrušuje mě, okouzluje mě, dělá mě živou a veselou. Ach! Kdyby věděl, jak ho miluji, už nejsem dítě, vím, co miluji.
Nebudu se sama sobě vysmívat za sto let, protože jsem uvažovala a vím, co cítím. Našla jsem to v hloubi své duše!...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „of course" - samozřejmě.