Středa 10. září 1873

Odkryla jsem čelo — všichni mě tak shledávají hezčí. Zůstanu tak celý den, možná navždy. To znamená, že jsem si vyčesala ty krátké vlasy, které jsem nosila na čele — ale nazítří jsem je zas spustila a od té doby je nosím dlouhé.
Chtěla jsem nakreslit hlavu, která se směje — zčásti se povedla, zuby se mi nepovedly; je to jen skica, zítra to upravím. Garachová přijde; máminy šaty jsou hezké, můj růžový živůtek sedí dobře. Dnes se odehrálo vyřizování mezi Makaroffem, Chalchonovem a Walitským. Paul byl při tom. Makaroff je blázen a zbabělec, ale jakmile Walitský začne něco říkat, Makaroff mu přitakává jako Pitou. Makaroff s Walitským vymohli na Chalchonovovi odvolání — je to rozkošná historie. Je tisíc dalších zvláštních podrobností, příliš zdlouhavých k vyprávění, na které si vzpomenu. Kněžna se svou francouzštinou!
Po hodině angličtiny jdu do salonu, kde nacházím Bestii. Kritizuji nábytek, ona ho brání. Právě v tomhle malém (žlutém) salonu, říká, vám vévoda složí vyznání (komicky) — požádá vás o ruku a srdce, a tady mu řeknete: Come into my arms, you bundle of charms!
— Ach, to tedy nikdy neřeknu, říkám. Řekněte mi, kněžno, prosím vás — odkud jste vytáhla toho vévodu, jak jste mohla vymyslet takovou historii?
— Protože musíte být vévodkyní, a on je bohatý.
— Ale já ho neznám.
— To nevadí; máte ošklivý čumáček.
— Nikdy nebudu krásná; hezká ano, ale ke kráse mi chybí postava — nejsem dost vysoká.
— Ve vašem věku zesílíte, buďte klidná.
— Nemluvím o tloušťce, jsem short.
— Ale vyrostete; já jsem taky vyrostla po narození syna.
Vyprávěla mi o nevím už kom, o koketování, o dobýváních.
— Ale já jsem malá holka; kdo se na mě bude dívat v mých krátkých sukních — vy jste legrační, kněžno!
— Ale drahá, kdo se dívá na sukně! V patnácti se už začíná. A pak — v nynější době nosí všichni dost krátké sukně, opravdu se to nepozná. Dělá se dvůr i patnáctiletým dívkám.
Zase se svým vévodou — kdo na celém světě jí mohl vrazit do hlavy něco takového?! „Mystèreu" [sic].
Ale bylo by to ďábelsky krásné, co mi říká. Není to jen proto, že je to Monseigneur le duc de Hamilton — ale že se v něm vše spojuje. Je bohatý, mladý, urozený a miluji ho. Boreel se mi líbil, ale není bohatý ani titulovaný. Miloradovič je bohatý, mladý, urozený a sám — ale nemiluji ho. Hamilton má vše.
[Na okraji: Je to pohádka, jak si vybírám z hromady mužů, které ani neznám.]
Zajisté jsem ráda, že je vévoda a bohatý. Nemohla bych žít v chudobě. Ale kdyby... kdyby se to mohlo stát — jaké štěstí! Nic by mi nechybělo: pýcha, ctižádost, přepych by byly uspokojeny. Nemluvě o srdci, neboť po sté — miluji jeho; kdyby byl uhlíř — ne, to zacházím příliš daleko; lidé pode mnou jsou pro mě jako psi, ptáci atd. — nemůžu se na ně dívat jako na lidi. Ale dejme tomu, že by byl pán a ne bohatý — líbil by se mi stejně. Nenáviděla bych ho určitě. Nesnesla bych, kdybych milovala muže, za kterého se nemohu provdat — zuřila bych a nenáviděla ho. Cítím, že by to tak bylo.
Ostatně k čemu si představovat tyhle hlouposti — nemůžu a nechci ho vidět jiného. Jsem spokojená s tím, jak věci jsou; nechtěla bych je měnit za nic na světě.
Tak je člověk! Když je vše dokonalé, vše v pořádku, představuje si všemožné přeludy, šílenosti!
— Drahé dítě, vdáš se za něj! Jsou to slova Bestie, pronesená náhodou, mechanicky, jen aby něco řekla, co vyvolala všechny tyhle fantazie na šesti stránkách? Jestli ano, jsi hodně hloupá, děvenko!
Je to tak — jedno slovo, jedno gesto mě rozesní, rozfantazíruje [sic] a představuji si tisíc věcí. Co dělat? Štěstí je tak velké, tak neuvěřitelné, že šílím — mé nohy se nedotýkají země. Tak dost tlachání! Večer zůstáváme v jídelně; karamelizovala jsem cukr, Bestie taky. Dědeček sedí v křesle, vedle Paul, v jiném rohu pokoje. Povídáme si klidně — skoro poprvé v životě; teta zamyšlená v křesle, máma vedle ní. Přijdou Aničkoffovi s dětmi — uf! Paní se usadí u dědečka, pan Aničkoff hraje karty s Walitským, Chalchonovová a Paul sledují hráče. Pokoj je plný, je nám dobře, povídáme si, je tu někdo — a jsem šťastná. Jsem velmi šťastná — tak by se mělo žít. Jednou dvakrát se teta pokusila znovu rozpoutat scény, ale mlčím a upadáme zpět do klidu. Paní a pan Aničkoffovi zkameněli, když viděli mé čelo; pán se dokonce vyptával na mé zdraví, jestli jsem nepřišla o rozum. Paní mě poctí titulem krasavice! Dětí se zbavuji dost obratně a vše jde dobře. Pan Aničkoff říká, že jsem dobyla srdce — úplné vítězství.
Mluví se o tom krysu Zibinovi. Cože — on se opovažuje mluvit o mně Zibinovi, té staré kryse! Nemůže se tedy těm strašákům namluvit, že mi je čtrnáct! A takový šereda! Na to jsem rozumně odpověděla: Je pravda, nevím kdo.
(((Ach! Kdyby mě vévoda shledal hezkou — pak bych věřila tomu, co mi říkají ostatní!))) Ale je tu Gioia! Ne! Ta už neexistuje! Je svobodný a může se oženit.
[Na okraji: Skutečně byl už svobodný, když jsem to psala — svobodný a blízko sňatku.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: Come into my arms, you bundle of charms! (Pojď do mé náruče, ty svazečku půvabů!)
Pozn. překl.: V originále anglicky: short (malá).