Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 9. září 1873

První lekce němčiny. Neměla jsem ten jazyk ráda; teprve nedávno mě začal přitahovat a miluji ho — studuji ho s horlivostí.
Po obědě vyjíždím s kněžnou ve dvou (šedé šaty, moc hezké) na různé pochůzky. Mimo jiné jsem odeslala dopis Mantelové. Dej Bůh, abych tentokrát měla úspěch. U trafiky na Masséně vyskočí Pitou z kočáru a obklopí ho nicejské bestie. Nastupuji rychle, ale tak obratně a půvabně, že jsem sama překvapena. Odtud okružní jízda po promenádě — je ještě světlo. Řekla jsem, nepamatuji už k čemu: zbožňuji — tu mi Bestie říká, že zbožňuji všechno; ne všechno, ale hodně věcí, odpovídám; například zbožňuji, zbožňuji — a hledala jsem.
— Vévodu, říká Bestie.
Zas jsem se usmála, protože jsem si to myslela. Opravdu miluji monseigneura; ať přemýšlím, jak chci, porovnávám — a nakonec nemůžu najít nic jiného, než že ho miluji. Jestli to s ním blown up, vdám se za bohatého hlupáka, který nebude moc vyžadovat, a budu nestálá jako vítr.
Řekla jsem, že bych chtěla jet na dva týdny do Poltavy oslnit je. Ale koho chce okouzlit — Gricju? Jaký nesmysl! A skutečně to nebyla moje myšlenka; copak bych jela kvůli takové prasárně? Ale drahá, to je skvělá partie, tak bohatý.
— Co je mi po tom, je ošklivý.
— Kolik mu je?
— Osmnáct let, je moc mladý, abych za ním běhala jako vy za svým Ljovuškou! Děkuji pěkně. A pak ještě nedělal hlouposti (pokaždé, když mám říct něco trochu... používám „hloupost" — je to prosté a řekne to vše; nemohla jsem tedy říct, že ještě nežil; řekla jsem: dělal hlouposti, a byla jsem pochopena). A jestli je bude dělat po svatbě — děkuji. Lepší si vzít třicetiletého, který hlouposti má za sebou, než zelenáče.
Až mi bude dvacet pět, musí mu být čtyřicet — a tak dále; je třeba zachovat rovnováhu.
A opravdu — ruský chlapec jako ten Miloradovič, rozmazlené dítě, který nedělal hlouposti, mě nemůže udělat šťastnou.
Nepochopí, že člověk může být milencem své ženy. Ale sedm let po svatbě se půjde bavit s herečkami a Francouzkami. A já tedy opuštěná — a kým ještě — ruským frackem! Ne, to je příliš ponižující, říkám neuvěřitelné věci. Ale s takovým capartem nic jednoduššího než ho vodit na vodítku. Copak jsem ubohá neviňátko, které lze opustit podle libosti? Opravdu se příliš ponižuji. Jako kdybych neměla prostředky ho udržet — a koho ještě, dvacetiletého chlapce! Ha, ha! To uvidíme. Bude mi třicet a jemu třicet čtyři — to je ten nejnebezpečnější věk, kdy se člověk definitivně rozhodne. Nuže, jakmile ho v té době udržím, je pojištěn na zbytek života — jako „la Paternelle".
Ale blouzním. V La Victoire jíme zmrzlinu. Pitou ze začátku zůstával na kozlíku s Praterem — zvláštní pohled. Gioia má dvě opice a syn je třetí; nemůže být Hamiltonův, je to malý Žid. A kdo ví? Kdo by řekl, že Carlo je bratr vévodův?...
Doma: Chalchonovová dala Makaroffovi přečíst udání, sehrála komedii — a ubožák dnes ráno přiběhne k dědečkovi žádat o radu, co dělat. Je celý vyděšený, a zvlášť proto, že stojí psáno, že Makaroff náleží k rodině mormonů, protože Dina chodí bez bot ve špinavých punčochách.
Je rozkošné, jak je hloupý.
Chalchonovová se na mě příliš dívá; myslím, že není spokojený. Nikdy mu nepodám ruku — to je můj názor: podat ruku je důkaz přátelství nebo sympatie. Pro něj ani jedno.
Rozesmála jsem všechny, sama jsem se smála, snědla celý meloun a uléhám spokojená.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: blown up (praskne, ztroskotá). ↩