Sobota 6. září 1873

Od Wortha fichu. Objednala jsem tmavohnědou.
První lekce s panem Brunetem — literatura, gramatika, rétorika, dějepis, mytologie. Byla to jakási zkouška.
Walitský říká Makaroffovi takové věci, že máma, která ležela u sebe v pokoji, i já jsme se svíjely smíchy. Jestli se dá jet (Makaroff se radí o cestě do Janova, jede tam) do Janova na malé lodi — že to trvá dva dny; nebo si kupte gumový kruh, dá se plavat ze Savony do Janova; pak mluví vážně, a za chvíli znovu:
„Tam došlo k nehodě (skutečné) a lidé táhli lokomotivu, ale cestující šplhali přes horu, protože se zřítil tunel.“
Že se Mac-Mahon šel představit papeži a ten ho odmítl přijmout s tím, že neuznává republiky a s prezidenty nemá co do činění. Mac-Mahon ho jako voják vyzval na souboj, ale kardinál Antonelli vyšel a řekl Mac-Mahonovi, že se papež nemůže bít a neumí zacházet s pistolemi. Pak spousta neuvěřitelných nesmyslů, které jsem už zapomněla. Scéna se odehrává večer, jsou sami, máma leží a já jsem u ní. Ještě prý je třeba jednou vdechnout arniku; u Conte je nevím jaká kyslíková voda. Ubohý Makaroff nebude spát a bude vdechovat svou arniku. A to všechno Walitský pronáší se vznešenou vážností.
Čtu po kouskách „Strž“; jsou tam tak směšné scény — sen Vikentěva je neobyčejně směšný. Jak jsem si potichu četla, vybuchla jsem jako bomba. Nikdy jsem nečetla nic směšnějšího, přirozenějšího a s takovým humorem.
Opravdu, i když romány pohrdám, chci dočíst „Strž“. Rajskij je občas nudný, ale zbytek je okouzlující. Babička vznešená, Marfinka jako mnohé. Věra bláznivá, Mark originální, drzý; Vikentěv plný humoru a vervy. Každé jeho slovo je zábavné. Pět snů je originálních a krásných. Dina chce vyprávět Vikentěvův sen jako svůj vlastní. Se změněnými jmény. Místo Nila Andrejeviče Mikuláš, místo Poliny Karpovny paní Vigierová atd. atd. Nikdy jsem nečetla nic tak směšného jako tenhle sen. Aby člověk ten vtip ocenil, musí přečíst všechno. Kdo nezná postavy, tomu to nic neřekne.
Na balkóně za měsíčního svitu jsme s Dinou hrály na duchy. Pod tylem jsem vypadala děsivě. Dina mě prosila, abych přestala.
Zas přišla řeč na Hamiltona; kněžna se mě zeptala (rozhovor o paní Paskevitchové, Carlovi atd.), jestli jsem slyšela, jak Paskevitch mluví anglicky (my mluvíme anglicky), a několik dalších — jestli vévoda mluví dobře:
„Nikdy jsem neslyšela.“
„Ale slyšela jste, jak mluvil, seděl vedle vás.“
„Ano, jednou. Francouzsky.“
„Ten určitě mluví francouzsky jako kráva.“
„Naopak, velmi dobře.“
Pak se mluvilo o dostizích monseigneura Carla. Při jménu Hamilton jsem zčervenala; máma se odvrátila.
Celý život budu mít proč se červenat. Proč ostatní tropí pekelný rámus a ani nezčervenají?!
Vložený listpage intercalée
[Vložená stránka: O znamenalo, že jsem viděla Boreela; kolik O, tolikrát jsem ho viděla. Křížek X, že jsem se na něj podívala, a více křížků, že on se díval na mne.]
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka z března 1875:
Chceš, co je nemožné; nikdy si tě nevšimne, a jestli se ožení, ne s tebou! Co jsi zač? Malá holka, bláznice.
Nebýt pověrčivá — je to možné, když člověk vidí takové věci, když takto předpovídá, když cítí předem, co se stane, a trápí se tím!
Je děsivé, jak správně jsem to tušila — děsivé!]
Včera silně pršelo a předevčírem také; ochladilo se. Dnes ráno chladno; jsem šťastná, žiji, dýchám, znovu se rodím.
Máma mi dává své košile z Paříže. Nemají rukávy, jí se to nelíbí. Mně se to líbí.
Píšu při svitu — vlastně při měsíčku, za mraků; není ho vidět. Mám dobré oči a ničím si je; je to naposledy, co dělám takovou hloupost — je velmi šero, sotva vidím.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „tête-de-nègre“ – dobový název pro tmavě hnědou barvu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „humour“ (anglický pravopis). ↩
V originále parler comme une vache espagnole — doslova „mluvit jako španělská kráva“, tj. mluvit špatně. ↩