Neděle 7. září 1873

Oblékám šedé šaty, celé svěží, volán kolem krku a červený kříž na velmi tenké a světle modré stužce (trochu unavená, ale sluší). Čtu „Strž“. Kolem třetí hodiny kněžna, teta (Makaroff odjel) a Walitský jedou do Monte Carla. Máma chce taky, ale zůstáváme samy. Tak navrhuji jet — a jedeme. Sama jsem hrála a vyhrála. Je čas sejít dolů na vlak v pět, ale máma všechno zdržuje. Konečně scházíme, ale běda — příliš pozdě, příliš pozdě, zmeškala jsem odjezd! Když jsme se vracely nahoru, potkala nás teta — i ona chtěla odjet.
Jsem velmi nespokojená a máma se kvůli mně zlobí. Nabízí mi večeři — denní menu není hotové — a my hrajeme dál. V restauraci je plno a nemůžeme najít stůl; tu ta utopená krysa Zibine nabídne svůj. Přijímám s nechutí, ale naštěstí přijdou všichni hráči a jsme ve slušné společnosti.
Kněžna hraje — nevím, co si myslí! Půjčuje si, prohrává a nemá čím vrátit. Potichu řekla tetě — ale já všechno slyšela — že dva muži u jejího stolu hovořili: připadala jsem jim okouzlující, krásná, půvabná. Pak jeden řekl, že jsem Ruska; ne, říká druhý, Angličanka; ale kdepak, Němka. Kdo to je?
Panebože, já předmětem zvědavosti! Museli to být škaredí — ti hezcí by mě za krásnou nemohli považovat. Určitě si to kněžna vymyslela.
Znovu — proč se na mě dívají? Dělám vše, abych byla prostá; nosím jednoduché šaty, ani stužku, ani mašli, ani květiny — jednoduché šedé plátěné šaty, slaměný klobouk s černou stužkou a kohoutím perem. A přesto se na mě dívají — a ještě víc. Dnes například.
Neposmívají se mi, to jsem si jistá. Nejsem směšná; před rokem jsem byla trochu směšná, ale teď ne.
Blíží se osm — zas to samé s mámou; říkám, že je čas — ne, ještě ne. Určitě bych zmeškala vlak, kdyby se mnou Walitský nesešel dolů. Měli jsme jen čtyři minuty, běžíme — a lituji: právě na rohu kasina vidím Gioiu, jak jde nahoru, zavěšená do paže hezkého mladíka (jeune homme). Měla jsem chuť se vrátit, ale ani nevím jak, a už jsem dole. Tak tak stihnu nastoupit, Walitský taky.
Georges je u nás. Walitský mi tajně řekl, že se za naší nepřítomnosti odvážil (ach, zuřím!) přivést Annu k obědu. Pokaždé, když máma odešla. Ale jak se odvážil!!! Nemohu pochopit, představit si tu drzost!
Jaké prase! Ale dědeček je taky pořádné prase, blázen, zhýralec — je to svatokrádež takové věci podporovat. Už při té pouhé myšlence se chvěju.
Ach! Můj bratr se ani neodváží mi říct, že taková a taková existuje. Copak bych to dovolila! Ale kdyby se odvážil... ne, neodváží se nikdy — raději zemřu!
Přiznávám, že po těch krásných věcech mi byla Georgesova přítomnost nepříjemná. Když jsem řekla, že žena je rovna muži, odpověděli mi, že ne — že žena má svou práci a muž svou. Muž je například profesor, žena má být hospodyní doma.
Walitský:
„Tak Hamilton bude závodit s koňmi a Marie bude muset drhnout koně ve stáji? A ještě jedna dvě hlouposti o vévodovi z Hamiltonu.“
Už se nečervenám, ale nemůžu se ubránit zářivému úsměvu — a čím víc se přemáhám, tím je zářivější.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „yet“. ↩
Marie píše foneticky jenôme místo jeune homme (mladík). ↩