Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 3. září 1873

Bensa přijde na lekci; prosila jsem ho, aby mi poslal profesory z lycea, a on se obrátil na zástupce ředitele, který žádá den na rozmyšlenou. Když viděl program nebo poznámku, kterou jsem dala Bensovi, ptal se, kolik let je slečně, která chce toto vše studovat a která dovedla sestavit takový program. Ten hlupák Bensa řekl šestnáct. Vynadala jsem mu. Říkám mu, že jsem zuřivá, šílená — a opravdu jsem. Proč říkat, že mi je šestnáct? To je lež. Omlouvá se, že svým uvažováním mám dvacet a že myslel, že bude lepší říct zástupci o dva víc, protože by nevěřil atd. Trvala jsem na tom, aby ještě dnes u oběda, v lyceu, řekl tomu muži, kolik mi skutečně je. Trvala jsem na tom.
Strašně fouká. Máma se plete do hospodaření a přivádí mě k šílenství. Chtěla bych ji vidět elegantní a hezkou, a ne jako hospodyni — staré šaty, ta špinavá opice s okurkami atd. Nesnáším to, vytýkám jí to, a máma bere výtky jako hubování. Skoro vždycky mlčím, abych se vyhnula scénám. Ale nemůžu snést, jak máma hraje hospodyni.
Po obědě vycházím s Dinou, Paulem a dědečkem. V Au Bon Marché kupuji kartáček na zuby, zapínač na boty, kartáč na samet a hřebínek. Pistolku — to mě baví, jsem najednou zas úplné dítě. V kočáře jsem znovu prosila mámu, aby nedělala hospodyni, ale marně: urazí se a začne dlouhý proslov, že ji nenávidím, že si myslím, že je nehodná atd. atd. atd. — jako vždycky. Teta, kněžna a Walitský v Monaku. Komáři v Nice mě tak koušou — jaká ohavnost! Zítra přijde Ital.