Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 31. srpna 1873

Mámě je skoro dobře, do té míry, že chce jet do Monte Carla; vrací se i s tetou v šest. Během jejich nepřítomnosti jsme šly — kněžna, Dina a já — k Varu na venkovskou tancovačku. Nezůstáváme dlouho, je to nudné. Ještě včera jsem viděla světla u Gioiy, ale dnes jsem ji viděla — poprvé ji zahlédla jen Dina, tak jsem přikázala otočit, a přesto jsem viděla jen její klobouk; otáčím znovu a tentokrát vidím tu slavnou bytost. Sedí na bočním balkonu, obklopená liškami, které štěkají jako šílené. Čte. Když projíždíme, zvedla hlavu, pak zase sklopila oči. Má ráda sklopené oči. Je to snad witch.
Má ale daleko ke svému portrétu. Je pravda, že nebyla oblečená a měla slaměný klobouk na čele. Má skvrnu na levé tváři, která jí dodává trochu rošťácký a okouzlující vzhled. Vše, co mohu říci, je, že dnes není krásná.
Hloupá, co jsem! Opravdu stupidní — co mi může záležet, krásná nebo ošklivá. Je přitažlivá, a tím je to vyřízeno. Dělám se směšnou se všemi těmi pozorováními, a opovrženíhodnou. Neměla bych ani vědět, kdo je Gioia. Co je Gioia a čí je Gioia?! Ale protože vím, nesmí přede mnou dělat... hlupačku. Je šťastná ta žena — ale nezávidím jí. Nezávidím nikomu úplně, protože neshledávám téměř nikoho hodným. Ke konci oběda přicházejí Pattonovi. Paní a dvě dcery. Velcí zůstávají v zahradě; Dina a já vedeme dívky nahoru. Ale z poloviny schodů se vracím — kachna je tak svůdná, že nemám odvahu ji opustit. Ani pro šáha! Vracím se nahoru, když je kachna dojedena. Pak jdeme do zahrady, pak zase do mého pokoje. Nemohu mluvit svobodně, neboť jméno šatů nebo klobouku, koně nebo divadla by mohlo poskvrnit jejich cudné uši. A ty malé bestie — svatoušky — jsou největší ďáblice na světě.
Večer jdeme k moři. Ubohá máma nemůže bez bolesti poslouchat mé plány. Trápí se, když říkám, že utratím sto padesát tisíc franků za úbory.
Jdeme do London House; kněžna mi platí zmrzlinu. Platila jsem za ni dva měsíce. Máma nás přijíždí vyzvednout v kočáře. Přikazuji jet na promenádu. A tam začíná rozhovor o ubohé mně. Začnou tím, že musím udělat skvělou partii. A tímto tónem mi máma mluví o G. Miloradovičovi. Když říká, že si ho vezmu, ústa se jí roztáhnou — jako mně, když mluvím o vévodovi z Hamiltonu. Tak moc by si to přání přála.
Ale prohlašuji opětovně, že nemám ráda malé, hubené, tmavé — ale naopak velké, tlusté, blonďaté. Tu mi mluví o Wittgensteinovi, ale ten je bílý — to je zase varianta, která se mi nelíbí. Nemám ráda, když se mluví o W. — považuji ho za bratra. Tu Dina, ta potvora:
— Boreel se ti líbí, a Hamilton?
V rodině se obecně nikdy neříká Monsieur nebo vévoda z, ale vždy Boreel, Audiffret, Hamilton.
Máma říká, že Hamilton je již zadán; když jsem řekla, že Miloradovič je příliš chudý — sedmdesát pět tisíc rublů příjmu — říká mi, že to je ohromné, a pak:
— Ale Hamilton má jen dvacet tisíc liber šterlinků.
— Inu! To je pět set tisíc franků.
Tu ona říká:
— Ne, jen deset.
Tu já říkám:
— Ne, mami — jen pět, tři, chceš-li. Jak mě rozesmíváš!
Tu kněžna:
— Od začátku jsem říkala, že Mussja si musí vzít vévodu z Hamiltonu!
Nenacházela jsem slov, jak se proti tomu ze všech stran ohradit. Jsem dotčená — nechtěla jsem, aby Hamilton byl veřejný. Neboť — jaké ponížení, když nic nevyjde! Jsem velmi, velmi rozhněvaná. Celou procházku mě ta hloupá kněžna oslovuje vévodkyně.
Pokaždé nedokážu potlačit úsměv, který ji proti mé vůli povzbuzuje. (Odebírám „Le Derby" a mám potěšení vidět v něm často jméno vévodovo; mimo to se hodně naučím — je poučný ten časopis, zvláště pro mě, která chce mít koně.) Byla jsem tak neopatrná, že jsem řekla, že z tohoto časopisu budu vědět vše o koních, dostizích atd. — všechny výrazy i podstatu. Tu Dina řekne svým tichým hlásečkem:
— Studuje kvůli Hamiltonovi — jedno slovo příliš!!
Jak mě otravuje!
Nechci, aby se mluvilo o Hamiltonovi; máma to nemá ráda také, ale z jiných důvodů. Kněžna je praštěná — nenechá mě minutu v klidu:
— Vévoda z Hamiltonu má rád němčinu — musíte umět německy, a anglicky také; rád, když se zpívá. Zvláště německy — svým koňům dává německá jména — a tak dále celý večer.
Vracíme se; zůstávám ještě pár minut dole. Mám tu smůlu, že řeknu, že mám opálený krk. Hned kněžna:
— On ho omyje, vezme hadr a omyje, že ano, Marie Stěpanovnová? Je tak tlustý, tak červený.
Všechna má neštěstí pocházejí z mé upřímnosti. Kdybych nebyla řekla, že mám ráda tlusté, zrzavé a velké, bylo by vše v pořádku. Máma to poslouchá s nechutí — dává přednost svému hluchému Rusovi. Prohlásila jsem, že nechci žít v Rusku; máma řekla, že i kdyby mě vévoda požádal o ruku, odmítla by. Má přece... a je to nemožné.
Walitský začal sérii karikatur, hloupostí. Jak budu vévodkyní ve svém salonu, moji sluhové atd. Řekl věc dost sprostou, která rozesmála. Aby si utahoval z mých salonů a sladěných livrejí, říká, že sluhové budou mít natřený zadek. A že ráno budu konat přehlídku — modrý zadek do červeného salonu, žlutý zadek do bílého salonu atd. atd. Připadá mi to tak sprosté — ale Walitský nedokáže říci jediné slovo bez sprostoty; odpouštíme mu, rozesmívá. Zkrátka — vévoda z Hamiltonu je populární. Jaká otrava!
Ke konci jsem řekla, jaké salony budu mít atd.: v jednom, bílém jako vnitřek mušle, budou obsluhovat dva mouřeníni. Tu ubohá kněžna říká, že její pokoj byl v růžovém saténu jako mušle a všechny závěsy byly z bruselské krajky. Ale její ctěný choť denně odnášel závěs, až nakonec pokoj vyklidil. Říká mi to jako příklad. Že by její muž byl náhodou tulák a bídník — nikdy.
Mezi mámou a mnou stojí teď vévoda z Hamiltonu. Slyší mě mluvit se strachem; říká dokonce, že by jistě odmítla. Ale on mě nežádá — a snad nikdy nepožádá. Ach! Ne — to by bylo příšerné; nechci myslet na takové neštěstí. Bůh je příliš velký, aby takto trestal! Teď jsem navíc připravena o radost mluvit o něm! Budou mě otravovat. Ne — chci se pokusit vrátit vše na former footing? Je to zatraceně těžké!
Chtěla bych moci napsat vše, co se včera říkalo. Je to bohužel příliš dlouhé! Mluvilo se o vévodovi z Hamiltonu. A já nepřestávala se usmívat proti své svrchované vůli.
Ach! Jak bych chtěla být jeho ženou.
Máma ho chce za každou cenu snížit; myslí si, že změním názor, když mi bude říkat, že má deset nebo pět nebo tři tisíce liber.
Bohužel ne! Nevezmu si ho, bude-li chudý — ale budu ho vždy milovat. Nemohu si vzít chudého muže; je to proti mé přirozenosti, bylo by to neštěstí obou. Bude-li chudý, vezmu si jiného, kterého nebudu milovat — Miloradoviče snad. Budu ho vídat třikrát denně a budu největší koketka na světě — ale koketka není to slovo. Budu koketka, budu-li šťastná.
Ale budu se chovat jako laň, vezmu-li si někoho, koho nemiluji. Budu mít milence vždy — budu podvádět manžela, který bude také mým milencem, bude-li dost bystrý, aby mi rozuměl a aby byl mým milencem. Ale bude-li vyžadovat, abych byla jeho ženou — běda mu! Budu se bavit a budu šťastná, po svém. Ale budu-li mít to štěstí, že se Hamiltonovi zalíbím, bude mým milencem celý život. Opovrhuji žárlivostí. Jestliže muž, který mě miluje, myslí na jinou ženu, znamená to, že mě už nemiluje — a je směšné žárlit nebo to muži vyčítat. Není to jeho chyba; dokud mám pro něj půvabů, miluje mě, ale přestanu-li se mu líbit, nic to nenapraví.
Jsou lidé, kteří říkají, že muž a žena si mohou dovolit rozptýlení a přitom se velmi milovat. Je to lež — nemilují se, neboť když jsou mladý muž a dívka do sebe zamilovaní, mohou snad nejen myslet na jiného, ale dokonce se na někoho jiného podívat? Milují se a nacházejí dost rozptýlení jeden v druhém.
Jediná myšlenka, jediný pohled vynaložený na jinou ženu dokazují, že milovanou ženu už nemilujeme. Neboť — opakuji — když jste zamilovaní, milujete ženu; můžete pomyslet na to, že budete milovat jinou? Ne. Nuže — k čemu žárlivost, k čemu výčitky? Trochu se pláče a člověk se musí utěšit jako při smrti a říci si, že je to konec a nic to nenapraví. Srdce plné jedné ženy — tam není místo pro druhou; ale začne-li se srdce vyprazdňovat, jiná do něj pomalu vstupuje, a jakmile tam vloží malíček, bývalá milenka nemá již nač doufat a musí se vzdát všech svých nároků. Je to silnější než muž — nemůže přinutit své srdce. Jsem filozofka, jak je vidět. Předpokládejme tedy, že vévoda je můj manžel; miluje mě — ale začne-li mě přestávat milovat, neřeknu nic, neboť bylo na mně, abych se dala milovat. Nemám-li dost kouzla, abych udržela jeho lásku — tím hůř pro mne. Není to chyba má ani jeho; je to přirozené a je třeba se sklonit před přírodou. Tak — to jsou mé myšlenky.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „witch" — čarodějnice. ↩
V originále: „nègres" — dobový výraz pro černošské služebníky v aristokratických domácnostech. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „former footing" — na dřívější úrovni. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „give up all her claims" — vzdát se všech svých nároků. ↩