Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 1. září 1873

Sestupuji dolů a první mámino slovo:
— Zdálo se ti o Hamiltonovi?
Zůstáváme v jídelně a povídáme. Walitský přináší Paulův oblek a ptá se mě na můj názor — neboť je třeba říci, že všichni, muži i ženy, se se mnou radí. Řekla jsem, že světlejší by bylo lepší.
— Bezpochyby, říká — vévoda nosí takový střih, Rachel také.
A je to — teď mě budou otravovat!
Mluvilo se o příjmech vévodových; teta říká, že zchudl.
Místo devadesáti tisíc liber jich má dvacet tisíc. To je ještě slušné, říká máma. Walitský začíná se svými hlouposti; vyprávěl Makaroffovi, že vévoda, poté co mu zakázali vodit psy na promenádu, přivedl prasátko přivázané k noze.
Pak dodává:
— Jaký originál — loni uspořádal oběd a polévku podávali v nočnících.
Zase říkal sprostoty — prase. Nebudu už psát vše, co se říká o vévodovi; bylo by to nudné a dlouhé. Ta neskutečně hloupá kněžna mi říká vévodkyně. Makaroff se zapomněl — mluvil nahlas a dost ostře kvůli svému bratrovi, tomu jakémusi bláznu; kněžna si ho dobírala a trochu i všichni ostatní. Ten říkal drzosti a tak dále (mluvím o bratrovi); náš Makaroff litoval, že promluvil, a omluvil se tatínkovi, ale ten si tedy vyskakuje — ctižádost atd. atd. Je opravdu afektovaný ten Makaroff — omluvil se a sám je celý zmatený. Je tak hloupý a směšný, ale výborný profesor. Vévoda z Hamiltonu je v módě; budou mě dráždit jako zvířata. Vycházím před obědem s tetou a kněžnou. Ta mi zase říká vévodkyně, a pak:
— Je zrzavý, ošklivý.
— O kom to mluvíte? Jestli o vévodovi z Hamiltonu, řeknu vám, že je desetitisíckrát lepší než váš manžel.
Přes den zůstáváme všichni pohromadě; ještě jsem nezačala studovat, a tudíž jsem se všemi.
Máma říká:
— A jak Berthe říkala, že si ji Hamilton bezpodmínečně vezme.
(Píšu při měsíčním svitu)
— To může dobře být, říkám — co by na tom bylo podivného?
Máma definovala Berthe: hezká jako andílek, rozpustilá a hrubá jako čert, nosí hůlku a chodí s nohama od sebe. Ta hloupá kněžna říká:
— Kdo je Berthe, nehodná sokyně? To nevadí — zabijeme ji. A vy jste byla sžírána žárlivostí.
V pár slovech jsem vyprávěla o Berthe. Máma říká:
— Ale ty máš k Hamiltonovi tak daleko jako já k ruskému carovi.
Udělala jsem gesto.
— Ano, pokračovala — i kdyby Hamilton přišel a líbal mi ruce a prosil mě, abych ti ho dala, odmítla bych; má Gioiu, nemůže žít s počestnou ženou — muž, který je zvyklý, nemůže; takové náklonnosti nekončí.
Když jsem se vdávala, Marie Ivanovna Perliková, docela prostá dívka, přišla ke mně, zavřela dveře a řekla: Slečno, znám vás a mám vás ráda — nevdávejte se za Baškirceva; má milenku a ta milenka má děti. Nespoléhejte na svou mladost a krásu — za dva týdny po svatbě půjde za svou starou. A skutečně šel.
Máma říká tolik, že mám opravdu strach. Chtěla jsem říci, že miluje-li mě, nemůže milovat tu druhou — odvolávajíc se na konec svého deníku číslo 8. Ale mlčela jsem, jinak bych byla směšná. Máma má velký strach. S Boreelem žertovala; tady vidí, že je to vážné, a chce mě od toho odvrátit. Což mi ho činí dražším. Je třeba vždy jednat opačně. Ale je třeba vidět, zda mě bude chtít, než budete odmítat a bát se, drahá mami. Opravdu mě děsíte, odrazujete mě! Kdyby za rok na mě opravdu zapomněl a vrátil se k té druhé! Zabila bych se, kdyby to mohlo být.
Chci se naučit skákat přes švihadlo; spogliata jsem se a začala — strašné horko — se švihadlem. Oběd (šedé šaty, dobré). Opravdu nejsem příliš ošklivá. Večer jsme vyrazili s dědečkem, tetou a kněžnou do Monaka; ta prodala svůj příčesek za dvacet pět franků a to tam prohýřila. Máma má velkou bolest hlavy; Dina zůstává. Ach! Jak mě otravuje malá dcerka kněžny. Řekla jsem, že Gioia je tady a má psy jako Renard. Řekla jsem, že tatínek, protože zná jejího muže, může klidně k ní zajít. Tatínek chtěl psa; vyprávěl historii Renardů v Bádenu. Tatínek dokonale připouští, že vévoda je ženatý s tou ženou.
Večer přicházejí Aničkovovi; přestěhovali se kousek dál od nás.

Poznámky

V originále italsky: „spogliata" — svlékla (Marie používá italštinu pro záležitosti těla). ↩