Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 26. srpna 1873

Balíme se s úmyslem odjet v jedenáct, ale ani klobouky, ani šaty nejsou hotové. Zůstáváme do sedmi večer. Laferrièrová posílá mé šaty — živůtek sedí ještě hůř, posílám je zpět.
Jdeme ven; u Ferryho teta kupuje botky, i pro mne — pár s přezkami. Mám nejmenší nohu v obchodě. Utratila jsem bezpochyby přes tisíc franků. Zase procházím kolem Kleina, zastavuji se podívat na Gioiu. Ale nemůže být v životě tak krásná — vzpomínám si na ni. Zaprvé se hodně líčí a pak není půvabná; její chůze je ošklivá. Je pravda, že to nemá co dělat s rysy a poprsím. Říkám Dině: jak je krásná, ale fotograf ji hodně zkrášlil — chci znát jeho adresu. Jdu tedy dovnitř a ptám se. Je to výborný fotograf, řeknou mi. Walery, rue de Londres 9.
Chci si na místě nechat udělat portrét. Říkám to všem.
A podaří se mi to — jsem oživená, mám otevřené oči, a to se mi poslední měsíc nestává každý den.
Cestou teta kupuje šaty. Bereme fiakr a jsme u Waleryho, fotografa.
|
|
Vystupuji do prvního patra. V malém salónku vedle je Gioia v různých pózách.
Každou chvíli jsem mizela, abych se na ni podívala, zatímco se mě ptali, jakou fotografii chci. Na jedné z jejích fotek je hodně vykrojená. Říkám si, jak to, že při tak otevřeném živůtku není nic vidět. To by bylo až příliš, kdyby v jejím věku byla vyvinutá jako já. Ovšem máma je starší, myslím, a na prsou je stále jako v šestnácti. Gioia je tisíckrát lepší než já. Ale za deset let bude stará, za deset let budu velká. Byla bych krásná, kdybych byla vyšší. S takovou postavou, jakou mám, a k tomu vysoký vzrůst — to by bylo nádherné. Tvář vždy projde, ta moje není ošklivá. Dobře se učešu a jdu nahoru. Dává mi hezké pózy, ale příliš pomačkané.
Pózovala jsem osmkrát; třikrát v dost hezké póze, která se nemohla podařit — fotograf na tom trval. Pózovala jsem počtvrté a říkala si: Nuže — jestli se to tentokrát podaří, on... rozumím si. Odcházím, aniž bych znala výsledek.
Uvidíme, co ze mě udělají. Paul, který pózuje po mně, mi říká, že to jde dobře! Jdu k otravné Laferrièrové. Zkouším — upravuje, a myslím, že tentokrát to půjde dobře. Má styl, který se mi líbí. U Mantelové jsou klobouky rozpracované.
Vracíme se — kufry jsou sbalené, šaty přicházejí, jsou příšerné, nevím, co dělat, pláču — je to vždy tak.
Koneckonců je odmítám — mám jen jedny šaty, od Wortha. Potřebuji další — jaká historie!! Klobouky přicházejí, jsou okouzlující.
Odjíždíme zítra v jedenáct. Jdeme na oběd do ruské restaurace. Nevím, jaké šaty budu mít. Dokud jsem nemohla mít ty černé, chtěla jsem je — a teď, když mohu, nevím.
Po obědě se procházíme po bulvárech; je večer — jsou tu muži, ženy nejhoršího ražení a cizinky. Ani jedna velká kokotka.
Koupila jsem náušnice a medailonek (cestovní šaty) — vlčí mák, kopretinu; medailonek je jeden vlčí mák.