Pondělí 25. srpna 1873

Přichází jáhen. Bojím se, že mi [Škrtnuto: zkazí mé] pokazí den, ale naštěstí po obědě jsme s ním vyšly ven; opustil nás u nové Opery. Jdu rovnou k Laferrièrové, zkouším šaty — vůbec nesedí.
A tak se mění přední díl. Včera jsem nemohla spát do půlnoci: mé šaty z černého sametu — hladká sukně, hladká tunika a hladký živůtek. To vše velmi půvabné a koketní od Wortha. Klobouk z černého sametu, zlaté vlasy splývající dolů. [Kresba: napříč stránkou]
Klobouk starobylého tvaru, jakýsi prostý čepeček, rozkošný, roztomilý, jehož tvar nelze popsat. To je to, co mi nedá spát (bílý krepový šátek kolem krku) a co mě pronásleduje. Mám strašnou chuť na tento úbor. A je v mém plánu! „Jediná výjimka," řekla jsem, „černý samet." Bylo by to tak hezké, tak prosté! Umírám touhou mít tento úbor.
Ty od Laferrièrové jsou ošklivé. Zítra ve dvě slíbili, že je přinesou. Ach! Jak bych si přála, aby nesplnili slovo! Nikdy jsem netoužila po šatech jako po těch — tak by mi slušely! Pokusím se tu věc zařídit. Budu prosit Boha. Odtud k Mantelové, zůstala jsem tam nejméně hodinu (šedé plátěné šaty, dobré). Objednala jsem klobouk Rubens, hnědý, hezký — ale nebude mi k ničemu, budu-li mít to štěstí získat černý úbor. To je šílenství, že jsem ten Rubens koupila (sto franků). Ale koneckonců! Bude to snad nejmenší, kterého se dopustím. Máme fiakr. Cítím se jako ve Vídni — celá mrtvá, smutná, ospalá. Dina, jejíž vkus je vždy sprostý, navrhuje jít do Bon Marché. Jdeme tam, pak do starého Paříže. Jdu do hotelu obléci zelené šaty.
Doufám, že se mi změní nálada. A vskutku, já se
|
|
probouzím a procházíme se po bulvárech jako každý den. U Kleina mi Dina říká:
— Podívej se doprava, na druhý obrázek...
Myslela jsem, že to bude Boreel nebo nevím kdo. Podívám se a vidím krasavici — je to Gioia. Ukazuji ji tetě. Dokonce i Paul říká:
— Ach! To je Gioia.
Za to ho okřiknu — nesluší se říkat její jméno nahlas.
Ale jak je krásná! Nemohla jsem odtrhnout oči od toho portrétu. Když jsem ji onehdy viděla ve střelnici, zdála se mi nepříjemná — ale jsem bláznivá, je krásná, krásná, krásná! Rysy, výraz, oči, ovál, poprsí — vše nádherné. Je to krasavice. Nikdy jsem neviděla tak dokonalou a krásnou ženu.
Je to dokonalost krásné ženy. Jsou hezké tváře, ale tělo je ošklivé, nebo krásná těla a tvář ošklivá. Ale tady je dokonalost. Zároveň výraz živý, duchaplný a ženský. Není tu ani zlomyslnost, ani rozpustilost, ani chlad mramoru, ani prostota. Je to žena, o které jsem snila. Je to dokonalost, kterou jsem hledala. Věřím, že ji musí milovat! Musí ji zbožňovat — je ho hodna; je to první osoba, která mě zasáhla, když jsem uviděla ten portrét. Nikdy v životě ji nemůže opustit. I kdyby mu stokrát denně byla nevěrná — ostatně, myslím, že ani ona, ani on si nečiní nárok na věrnost — bude ji milovat! Kdybych já byla mužem, šílela bych po ní!
Jak si lze připustit, že by ji někdo mohl opustit pro kohokoliv na světě! Člověk by mohl zůstat u jejích nohou celý život!
Nikdy nebudu tak krásná jako ona! Nikdy nebudu krásná! Cítím se zdrcená. Místo abych ho chtěla vidět, utekla bych. K čemu to je? Mohu si nárokovat, že... Jaké šílenství — nikdy v životě. Jsem bláznivá. Je tak krásná! Nese triumf v očích. Vypadá, jako by říkala: svět mi patří.
Tak, tak — to je chvíle, kdy jsem nešťastná. Vím, co je to bezmocnost a závist! Cítím se jako vrabec vedle orla. Veškerá naděje zahynula navždy.
Je ho hodna. A tím lépe... Kéž Bůh — ne, ne, nevím, co říkám.
Jsem žárlivá! A bezmocná! Cítím to, co nelze vysvětlit!
Obědváme v ruské restauraci, kde se k nám připojí jáhen.
|
|
Procházíme se dál; chtěla jsem zase projít kolem Kleina. Chtěla jsem se ujistit, zda je opravdu tak krásná. Ale nešly jsme tím směrem, kde je Klein. Koupila jsem velký slaměný klobouk za dva franky a dvacet pět centimů.
Chtěla jsem se za každou cenu dostat na druhou stranu, ale nepodařilo se mi to — naléhat? Neměla jsem žádný důvod, který bych mohla uvést. Vracíme se tedy.
Paul, když mluvil o lásce, řekl, že nikdy nezapomenu na Rémyho — jak je hloupý. Vysvětlila jsem mu tu věc, Dině a tetě také.
Dříve jsem si nepředstavovala, že existuje Gioia. Prostě jsem si myslela, že je to otázka času, že mě časem bude milovat. Teď vidím celé své šílenství.
Mohu snad předem umlčet takové myšlenky?
Muž miluje ženu, ta žena je krasavice, miluje ji. A tu si malá puppy namlouvá, že ten muž zapomene na tu ženu a půjde milovat tu malou bláznivku. To by bylo opravdu podivuhodnější než cokoliv na světě.
Byla jsem bláznivá!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „puppy" — štěně; Marie o sobě sebekriticky.