Neděle 24. srpna 1873

Vzbudili mě brzy ráno — nejdřív kufr, pak Laferrièrová.
Šaty jsou dost ošklivé, a hlavně živůtek je v prsou o deset centimetrů příliš úzký. Posílám je zpět — nechtěla bych je brát. Oblékám se, ale je velmi horko. Jsem zoufalá — nemám co na sebe! Bikowsky přichází a obědváme (zelené šaty, ani sluší, ani nesluší); je velmi horko, nesmírně horko.
Ten Bikowsky je pořád stejný — malý, dost příjemný. Konečně přijíždíme; zpočátku je tu jen pár kočárů, ale později přijíždějí další — ovšem nedá se říci, že by jich bylo hodně.
Žádné velké toalety, ale to je přirozené — jsou to obyčejné dostihy, ne květnové nebo říjnové v Longchamp. Na jaře jedu do Anglie; pokusím se být v Paříži v době dostihů. Máme místo úplně u provazu, jsme v první řadě naproti tribuně. Je velmi horko! Honem se dívám do programu a na konci nacházím: Sir David, vévody z Hamiltonu. Má jen jediného koně! Snad jsou to úspory, to je velmi moudré — pak je lepší zbavit se dluhů a trochu šetřit.
Při prvním dostihu vidím přibíhat koně v červené a šedé — myslela jsem, že je Hamiltonův, ale ne. Opravdu, dostihy jsou to nejzábavnější na světě! Po vídeňských jsem vychladla, ale ve Francii — jaký rozdíl! Tam ani výkřik, ani zvolání, ani gesto; dámy dole, obklopené pány, mluví nahlas o všem kromě dostihů. A na každé tváři čtete nadšení, vzrušení, život! Vedle nás byl anglický kočí a jak koně projížděli těsně kolem, křičel: „Do toho, Jenningsi, do toho!“ I kočí — všichni, všichni se účastní. Dělali poznámky a zajímali se o vítěze stejně jako první anglický šlechtic. Je okouzlující vidět, jak jsou tím všichni prostoupeni! Koně projíždějí tak blízko, že se naši plaší. Poprvé je vidím běžet z takové blízkosti. Jsou všichni mladí kromě dvou — dva až pět let. Třetí dostih jely dvouleté klisničky. Ale jsou silné a krásné na tak mladé koně. Pokaždé, když vyrážejí a projíždějí kolem nás, jsem ve vzduchu, necítím, že
se nohama dotýkám kočáru, nevidím kolem sebe nic kromě koní — kdyby vedle v kočáře někoho zabili, nevšimla bych si toho. Chtěla bych nebýt v landó, ale uprostřed davu, abych mohla křičet ze všech sil. Když vidím koně přijíždět do cíle a jedou-li přibližně vyrovnaně, přicházím o rozum a je třeba pevné vůle, aby člověk nekřičel. Byla bych řvala tak hlasitě, že bych vyděsila celé obyvatelstvo. Ostatně ne — všichni křičí tak hlasitě! Nejvíc mě uvádí do extáze, že jsou všichni zapálení jako já — všichni běží, všichni křičí, všichni gestikulují. Na balkonu malé tribuny uprostřed, před vážírnou, stáli ti pánové. Bylo tam pár Angličanů.
Menelaus der gute „laus der gute!“ laus der gute man von Victoria, man von Victoria, man von Victoria — byl tam, dalekohled přes rameno a celý rudý. Mám ho docela ráda, je to druhý sympatický zrzek; není dost statný, ne dost... zkrátka líbí se mi, ale docela jinak. Jsem velmi spokojená a vděčná, že při jeho jménu nerudnu.
Vidím projíždět pána ve světlém a v šedém klobouku — trochu Hamilton.
„Podívej, Hamilton,“ říká teta.
„Ne, nepodobá se mu,“ řekla jsem.
A div! Ani jsem se nezměnila v tváři. Několikrát o něm mluvili; dokonce se malý Bikowsky opovážil mluvit o jeho tloušťce. A on přitom — malý, malý, malý, hubený, černý. Mluvila jsem také o vévodovi z Hamiltonu (raději říkám vévoda z Hamiltonu než prostě Hamilton. Tento deník — běda mi — by mohl někomu padnout do rukou, a kdyby viděli to jméno používané tak familiérně, nebylo by to opravdu dobré.) — jako o každém jiném. Jsem šťastná, že o něm mohu mluvit prostě.
Už čtyři měsíce si namlouvám, že všichni vědí všechno, a zvláště poslední měsíc jsem celá nešťastná — prostě se bojím o monseigneurovi mluvit nebo o něm slyšet. (Vždy používám náležitá oslovení.) Dnes naopak — je to tak prosté, že se divím své hlouposti. Několikrát jsem přečetla jeho jméno, jeho koně. Dokonce když se v posledním dostihu objevil jeho sir David, řekla jsem — to je kůň toho a toho, že tomu ubohému vévodovi zbyl místo pěti koní jediný, jmenovala jsem jeho koně v Nice a že už tři roky v dostizích upadá, že dojíždí nejvýš třetí. Tu teta, která ráda říká, když
ví nebo neví, řekla, že dokud žil Napoleon, vévoda z Hamiltonu vyhrával, protože koně byli Napoleonovi. (Spletla si to — to byl hrabě de Lagrange.) Popřela jsem, ona trvá na svém, já se nedám. Pak dokonce říká, že vévoda z Hamiltonu je příbuzný s Napoleonem. Řekla jsem — jak je tomu ve skutečnosti — že je spíše příbuzný s Vilémem. Jeho matka je sestra velkovévody Bádenského, který je ženatý s dcerou Viléma — je tedy synovec pruského krále, ne Napoleona. Ale teta ráda trvá na tom, co řekne, a přestože dává najevo, že mám pravdu, stále trvá, ale slaběji — nechat to být. Jako důkaz příbuzenství řekla, že když starý vévoda z Hamiltonu zemřel v Maison Dorée, Napoleon zakázal novinám o tom psát, aby nezarmoutil vévodkyni a měl čas ji připravit. Vyprávěla tu historku z Maison Dorée podrobně. Slyšela jsem to jen od tety a tudíž... ne že bych ji chtěla urazit nebo pochybovat, ale nejsem si tím příliš jistá. Ona (ne aby lhala) říká někdy věci, které nezná, a všechny zkreslené. Jen aby udržela konverzaci. Zkrátka dnes se o něm mluvilo jako před rokem. Mluvilo se o něm jako o každém jiném a mně je to milé. Je tak příjemné mluvit o lidech, které máme rádi!
Malý Bikowsky zná mnoho lidí z Nice, z Casa Play například. Potkal hraběnku de Galve na čaji a popsal ji tak dobře — povahu i řeč — že mu věřím. Je to občas malý lhář.
Mezi těmi pány (tak nazývám muže z balkonu — jiné pojmenování mě nenapadá) se mi zdálo, že vidím vévodu z Hamiltonu. Teta dokonce řekla, že „Hamilton“ je tu. Ale není tu, protože když jsme se procházely před tribunami, viděla jsem muže, kterého jsem pokládala za Hamiltona.
Z kočáru jsem chtěla věřit, že je to on, ale záda jsou úplně jiná, a profil — podobnost zdálky je jen v šedém obleku, šedém klobouku a rudé pleti. Na chvíli jsem uvěřila, že si změnil záda, ale necítila jsem žádnou radost; nic mi neříkalo, že je to on, a ačkoliv zdálky ten muž skutečně vypadal jako vévoda z Hamiltonu, pochybovala jsem, protože jsem byla klidná.
Později však z kočáru, když se při prvním zvonu balkon zaplnil, zdálo se mi, že ho vidím — ale z takové dálky jsem nedokázala rozeznat tváře. Ostatně se po—
dobali všichni.
To říkám proto, že tam nebyl. Jistě — kdyby tam byl, viděla bych ho, poznala bych ho na míli daleko, a pak by mi to řeklo srdce.
Srdce je kus masa, který je spojen provázkem s mozkem, jenž zase dostává zprávy od očí nebo uší, a to vše způsobuje, že k vám mluví srdce. Protože se provázek zachvěje a srdce bije víc než obvykle a žene krev do tváře.
Když jeho kůň běžel, byla jsem velmi rozechvělá (hloupá?); je hloupé to říkat, ale je to pravda. Byla jsem celá rozrušená a minuty, po které objížděli dráhu — a které se mi vždy zdají tak krátké — byly tentokrát příliš dlouhé. Poprvé v životě mám oblíbeného koně. Všichni koně jsou pro mě stejní; nemám tedy jiný zájem než lásku k dostihům, koním, žokejům, sázkám atd. atd. Tentokrát je to jiné — je to mučivé, a to rozrušení je okouzlující; rudnu každou chvíli — a napříště to nemůže být jinak. Nuže — odjíždíme, bohužel!!!
Byl tu dostih dvou koní, Copernius a Orphelin — bylo to velmi zajímavé, jeli vyrovnaně, nevím, kdo vyhrál. Byla jsem v příšerném stavu, trochu jako při... ach! Ne, docela jinak. Nejsem schopná popsat své velké emoce — je to silnější než já! Mé ubohé pero není nic!!!
Začíná pršet, oblékám plášť. Jedeme na večeři do ruské restaurace. Omylem jsme si nevzaly salon, ale sedly si do místnosti nejméně pro dvacet lidí — myslely jsme, že nikdo nepřijde. Ale přicházejí tři Francouzky, pak koketka s mužem a pak pán s dámou. Měly jsme společnost; přesto jsem dobře jedla. Začala jsem koncem a skončila začátkem. Představuji si, co si o mně ty dámy pomyslí!
1 — čaj, čtyři šálky,
2 — raci,
3 — okurky,
4 — hovězí,
5 — ještě raci, 6 — ovoce.
K tomu sklenička pálenky. Ale tady je to s vodou — spolknu skleničku jediným hltem. Je veselo
jako vždy u večeře. Trochu mi v burleskních výlevech bránila přítomnost Bikowského a ostatních. Chci se zbavit tohoto šaškovského humoru.
Vracíme se do hotelu — prohlížejí si můj nepromokavý plášť pozorně. Bikowsky zůstává nějakou dobu u nás, kolem půl třetí odchází. Svlékám se, aniž bych se s ním rozloučila, a na odchodu mu podávám dva prsty skrze dveře.
Teta se zlobí, protože příliš píšu; nechce odejít, dokud si nelehnu. Nuže — poslouchám, a není příliš pozdě. Příliš žvaním.
Ach! Hamiltone! Miluji tě!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „excitement“ [sic]. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Go on, Jennings, go on!“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I would have roared so loud as to frighten the whole population.“ ↩
Pozn. překl.: Německy (Marie píše „man“), ponecháno v originále kvůli slovní hříčce Menelaus – Laus (německy „veš“). Patrně ozvěna Offenbachovy Krásné Heleny, kterou Marie viděla 6. srpna ve Vídni německy (srov. francouzský kuplet „l’époux de la reine – poux de la reine“); smysl „man von Victoria“ je nejistý. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „thankful“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „to let the matter drop“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „flesh“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof“. ↩