Sobota 16. srpna 1873

Vyrazily jsme do města — koupila jsem si závoj na cestu. Ve tři opouštíme hotel a jedeme na Westbahn. Pavel šel několikrát zjišťovat odjezd vlaku a nevěděl přesně; přijeli jsme příliš brzy.
Ztracený den — mohli jsme jít na Výstavu a poobědvat tam. V čekárně jsem četla „Kapitána Pamphila"; Pavel čte jen Dumase syna. Ten Pamphile je těžkopádný, monotónní a styl je špatný. Konečně vyjíždíme. Jako ve snu míjíme Vídeň, Schönbrunn, vily — pak vše mizí a jsme uprostřed lesů a luk.
Je to podivné — ještě včera jsme byly v Grand Hôtelu, v sedm jsme jely na Výstavu, procházely se. A najednou jsme ve vagonu, unášeny. A za pár hodin, než stačíte sebrat myšlenky, jste daleko — míjíte města, vesnice, lesy, chalupy, lidi. V každém domečku se žije, miluje, hádá, trápí se — každá lidská bytost, kterou vidíte míjet, menší než moucha, má [Škrtnuto: také] své radosti a strasti, a z vagonu vypadají jako loutky, které přicházejí a odcházejí. Ale podívejte se do srdce každé z nich a naleznete svět pro sebe. Dost — když chci říci mnoho, říkám hlouposti nebo nic.
Večer se mluvilo o tom, že bychom zastavily v Badenu, protože jím zítra projíždíme. Tak moc bych tam chtěla! Baden, který miluji! Baden — jediné místo na světě, kde se dá žít bez společnosti! Baden nade vše na světě!