Neděle 3. srpna 1873

Ve dvě jsme šly na Výstavu. Viděly jsme Španělsko, Portugalsko a Francii.
Ve čtyři na dostihy, najaly jsme si hotelový kočár (Grand Hotel), docela hezký landauer (bílé šaty). Přijely jsme brzy, skoro nikdo tu nebyl. Ale pomalu začali přicházet. Málo dam, ale všechny hezké a elegantní. Žádné mimořádně krásné šaty, přesto ta Saská s jedněmi velmi krásnými.
Teta je nesnesitelná, hubuje nahlas a pro nic za nic, zkazila mi celý den. Nikdy jsem nebyla tak zachmuřená, tak těžkopádná jako dnes. Je tu spousta pánů. Myslela jsem, že ho na dostihách uvidím, ale nebyl tam.
Jsou to německé dostihy, mrtvé. Ani hlásek, nebylo slyšet horlivé sázkáře. Všechno jako by spalo. Ani jeden Angličan. Vídeňáci jsou hezcí a sympatičtí. Vídeňačky krásné, půvabné, bílé a růžové. Je znát, že žijí v mírném podnebí. V Nice člověk hoří, rozpaluju se, jsem rudá a pak blednu. Tady je vzduch bílý a růžový stále, ne jen chvílemi.
Dostihy mají nádech neúspěchu. Paul nám přivedl školního kamaráda Gutmana, patnáctiletého chlapce, malého a ošklivého. Nepotkaly jsme nikoho ze známých.
Při odchodu bylo mnoho kočárů, mnoho mladých mužů v elegantních kočárech, kteří by v Nice udělali velký dojem.
Návrat přes Práter byl skvělý, ale ne tolik kočárů jako v Paříži. Na dostihách byl šáh. Žádná přehlídka se nekonala. Všechno je chladné, hubené. Zkrátka, teta mě přivádí k zuřivosti, dráždí mě, zabíjí mě svým nesnesitelným hubováním. Od dostihů až do hotelu jsem neotevřela ústa, nikdy jsem se tak nenudila. Jsem ospalá, z ničeho se nedokážu radovat, myslela jsem, že ho tu uvidím. Ach! Bože, dej, ať ho spatřím!
Večeře v hotelu, Gutman přišel. Pak spánek.