Sobota 2. srpna 1873

Vykoupala jsem se, oblékla a vyšly jsme (režné šaty). Dina je od příjezdu do Vídně nesnesitelná, s dětskými způsoby, s živostí, neklidem, oživením, s drobnými ženskými manýrami, s pózami, sebeláskou. Když je při všech těchto fraškách člověk hezký, ujde to, ale když je ošklivý, je to nesnesitelné. Hrozně mě dráždí.
Udělaly jsme okružní jízdu po městě, pak zase do hotelu, protože jsem si musela vyměnit šaty, je příliš chladno. Tu svěžest mám velmi ráda, ale potřebuji šaty, ty z Nice nestojí za nic. Při vstupu do Práterské aleje nám řekli, že má projet šáh, ale nadarmo jsme vyhlížely. Na Výstavě (šedé vlněné šaty) jsem příšerně učesaná, včera jsem si myla hlavu a dnes vlasy nedrží. Jsem špatně naladěná kvůli šatům i účesu, a k tomu mě šedé nebe činí smutnou. Botky mě tlačí, jsem unavená. Skoro jsem nic neviděla. Prošly jsme Anglii, Ameriku a část Francie, Lyon. Šaty jsou nebeské, klobouky, punčochy a střevíce také. Tak se budu oblékat. To všechno chci pro sebe, pro budoucnost. Jsem naprosto uchvácená, jak umění dokáže učinit obdivuhodným i hadříky.
Francouze na povrchu zemského trpím jedině kvůli jejich hadříkům. V tom jsou první na světě. Nebudu říkat, co se mi líbilo nejvíc, to by bylo příliš dlouhé. Musím mít absolutně to nejlepší pro šaty. Zbožňuji šaty, protože mě dělají hezkou, činíc mě hezkou, líbím se tomu, koho miluji, a miluje-li mě, jsem šťastná! A jsem-li šťastná, je to ráj. Tedy šaty dávají ráj na zemi. Musím být bohatá, jinak nemá cenu žít.
Zítra dostihy.