Pátek 1. srpna 1873

Na rakouské hranici nás probudili v pět. Zatímco jsem se narychlo oblékala, otevřeli dveře a lékař s nějakým mužem nás vydezinfikovali kouřem z nějakého prášku, proti nemoci, „kterou se neodvažuji jmenovat." To na mě udělalo nepříjemný dojem. Znovu jsem usnula až do jedenácti. Od té chvíle jsem nemohla zavřít oči pro krásu krajiny. Jaká zeleň! Jaké stromy! Jaké čisté domy! Jaké milé Němky!
Jak jsou pole obdělaná! Je to okouzlující, lahodné, nádherné! Nejsem zdaleka ta necitlivá, za kterou mě mají — ale jistěže neobdivuji holé skály, bledé olivy, mrtvou krajinu. Obdivuji hory pokryté zelenými lesy, trávu jako sametový koberec, půvabné chatičky, rozkošně obdělané pláně s oráči a s ženami. Vážná krajina je bezpochyby obdivuhodná, ale je to obdiv vážný a suchý.
Tady jsem byla celý den u okna a nemohla jsem najít dost slov, abych řekla, jak jsem okouzlena. Říkala jsem, že je to krásné, při pohledu na jednu krajinu, ale nedokončila jsem větu — vše se změní a mým užaslým očím se otevře výjev ještě krásnější.
Jedeme rychle expresem, ani minutu jsem neviděla totéž. Všechno se točí, všechno míjí, všechno utíká a všechno je tak krásné! To je to, co obdivuji z celého srdce. Kolem osmé den zhasl a konečně jsem si sedla, celý den na nohou! Na jedné stanici přišly malé Němky křičet mi do uší: „Frisch Wasser! Frisch Wasser!" Bavila jsem se tím, že jsem na ně mluvila italsky a anglicky a dělala na ně obličeje. Když přišel průvodčí, mluvila jsem na něj anglicky. Ach! Ale ten ztupělý výraz, to je k popukání! „Was?" Otočila jsem se a propukla v smích.
Dina má bolesti hlavy.
Konečně, kolem desáté jsme dosáhly cíle. Na nádraží jsem zase ucítila tu vůni desinfekce, která mě docela odradila. Sestoupily jsme v Grand Hotelu, dva pokoje ve třetím patře, ale je tu výtah. V tomto hotelu je vše nádherné, jsem spokojená. Chtěla jsem se vykoupat, ale bylo příliš pozdě, a musely jsme se po čtyřech dnech cesty umýt v pokoji; přestože jsme se dvakrát denně myly, přijely jsme špinavé jako strojvedoucí. Netřeba dodávat, že teta se celou cestu tvářila jako na funuse.
— Jsi nemocná? Necítíš nic? Nebolí tě někde?
Nebo:
— Nejezte to, atd. atd.
Je velice hodná a zbožňuje mě víc než cokoli na světě. Uklidnili nás, ta nemoc ve Vídni není, a teta se rázem rozjasnila.
Jak miluji Německo!
Je jedna hodina a pět minut, všichni spí. Půjdu si taky lehnout.
Dobrou noc.