Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 29. července 1873

Konečně!
V deset hodin šli Paul a Walitský k bankéři a vrátili se úspěšně. Konečně! Konečně! Po všech těch domněnkách, odporech, námitkách proti Vídni, po všemožných poplaších, obavách a neštěstích všeho druhu, která nás mají ve Vídni postihnout. Tak jedeme!!!!! Odjezd byl celkově velmi veselý. Neopomněla jsem prolít slzy, když se mluvilo proti cestě.
Pan a paní Aničkovovi a máma jeli s námi až do Monte Carla. Ale tu je další dobrodružství, místo abychom pokračovali, zůstáváme v Monte Carlu hrát a večeřet a jedeme až zítra ráno v osm (šedé šaty, černý klobouk). Hrála jsem, máma prohrála. Večeřeli jsme s Aničkovovými. Večeře byla výborná, zde je menu: polévka, nevím jaká, losos s krevetami, svíčková s houbami, hrášek, kachna, dezert, hrozny, dort z čerstvých lískových ořechů a vína.
Byla jsem jako vždy duší společnosti. Dobře jsme se bavili.
Ale teta řekla:
— Tak tedy pojedeme do Vídně, předpokládejme, že zemřeme, a jestli zemřu já, nebudete mít vůbec žádné jmění, co budete dělat? Vždyť není závěť!
— Tak ji napište, řekl někdo z nás.
Všichni ten návrh podpořili, pan Aničkov také, a od večeře jsme šli rovnou do našeho pokoje. Řekla jsem:
— Drahá teto, všechno pro mě.
A pak, jsem dnes večer tak veselá! Ta veselost mě popadla při odjezdu z Nice. Pan Aničkov, jako vážný muž, mi diktoval závěť. Nemohla jsem zůstat vážná, při každé jeho větě jsem dělala poznámky a všechno obracela v posměch. Byl nucen mi říci:
— Když budete do toho opisování dávat všechny ty hlouposti, tak tam bude málo místa;
Nezlobím se, je to počestný muž. Dovoluje-li si víc než ostatní, je to proto, že je skutečný přítel. Opravil to a teta se pustila do opisování, zkazila několik listů, ale nakonec je vše hotovo. Pan Aničkov je jedním ze svědků. Teta mi dává všechno, s podmínkou, že musím zaplatit dvacet pět tisíc rublů Dině, dvacet pět tisíc Paulovi, dvacet pět tisíc Georgesovi, dvacet pět tisíc mámě a tři tisíce Walitskému.
I po všech těch platbách pěkné jmění. Šli jsme do jídelny v jedenáct, od večeře se nedělalo nic než psaní. Máma mi dala ještě v Nice pět set franků, dědeček dvacet pět rublů. Ach! Ten lakomec. Naše pokoje jsou č. 12, 11, 17. Máma tolik prohrála, že Paul musel být vyslán do Nice pro peníze.
[Spodek stránky odstraněn]
V Nice, při obědě, říkalo se, že kníže Galicyn tropí bláznovství a jeho žena řekla, že jí říká, že je pro něj příliš stará.
— Deset let rozdílu neznamená pro muže vůbec nic, řekl mi můj manžel, řekla.
— Moussinka, chci vás provdat za vévodu z Hamiltonu. Paní Baškircevová, našla jsem pro ni, to je přesně ono.
Mluvilo se o věkových rozdílech.
— Je mu třicet čtyři, říkám a obracím se ke kněžně.
— Dvacet let rozdílu mezi vámi a jím, to nevadí, dodala. Nato máma začala dlouhou řeč:
— Ne, to je nápad, má milenku, muž, který má milenku, se nemá ženit. Protože první rok bude zbožňovat svou ženu, ale pak potká svou bývalou milenku u přítele, uvidí ji zářivou, obklopenou (nalíčenou a falešnou, to je pravda), pomyslí si, to je poklad, který ztratil, vrátí se k ní a manželka je odhozena. Ne, muž, který je zvyklý trávit čas u nějaké ženy, který si na ni zvykl! To je nemožné.
— Proč by nemohl trávit čas u své ženy, jako to dělával u své milenky? Ale ovšem! Jestli se žena dá do nakládání, do zavařování ovoce, oblékne si nedbalé perkalové šaty, stane se hospodyňkou; pak ovšem manžel bude hledat rozptýlení, je to dobrá hospodyně, řekne, vážím si jí, ale nemohu ji milovat jako ženu.
To jsou moje řeči.
Máma:
— Ne, ne, to je nemožné, žena nemůže převzít neřesti milenky, a právě to se mužům líbí.
Vidouc, že to bere vážně, netrvala jsem na svém, bylo by to neslušné. Pokračovala:
— Jestli mě dcera bude chtít požádat o radu, jestli se mě zeptá: „Mámo, tenhle mě žádá o ruku," a ten muž bude mít milenku, řeknu jí: ne, dcero, to je tvá záhuba! Člověk může mít několik kokotek, ale když má jednu, to je to nejhorší, to je nevyléčitelné: kdyby můj syn měl milenku, šla bych prosit rodiče jeho snoubenky, aby mu nedávali svou dceru! Zkrátka, muž s milenkou není přijímán v rodinném domě.
A tímto tónem dlouho. Bojí se, že Hamilton může zabránit mému sňatku s Miloradovičem. Ví, že miluji, a zlobí se kvůli tomu. Bojí se, a právem, že moje láska k Hamiltonovi mi zabrání vzít si toho druhého. Vyjmenovává všechny Hamiltonovy neřesti a všechny ctnosti toho druhého. Ale právě ty neřesti miluji! Co je to čtrnáctiletý chlapec! Zelenáč! Je hezký, mladý, bohatý, sám, nemá milenku, říkají mi. Bude ji mít, jestli ji nemá! Propána! A to bude teprve horší. Ach k čertu! Tedy dobrá, dávám přednost vévodovi se všemi jeho neřestmi. Bude-li mě milovat, nebude milovat jinou. A ta láska bude k nezaplacení, protože ví, co miluje, mladý blázen miluje všechno, co nosí sukni.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „successful." ↩