Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 29. července 1873

Konečně!
V deset hodin šli Paul a Walitský k bankéři a vrátili se úspěšně. Konečně! Konečně! Po všech těch domněnkách, odporech, námitkách proti Vídni, po všemožných poplaších, obavách a neštěstích všeho druhu, která nás mají ve Vídni postihnout. Tak jedeme!!!!! Odjezd byl celkově velmi veselý. Neopomněla jsem prolít slzy, když se mluvilo proti cestě.
Pan a paní Aničkovovi a máma jeli s námi až do Monte Carla. Ale tu je další dobrodružství, místo abychom pokračovali, zůstáváme v Monte Carlu hrát a večeřet a jedeme až zítra ráno v osm (šedé šaty, černý klobouk). Hrála jsem, máma prohrála. Večeřeli jsme s Aničkovovými. Večeře byla výborná, zde je menu: polévka, nevím jaká, losos s krevetami, svíčková s houbami, hrášek, kachna, dezert, hrozny, dort z čerstvých lískových ořechů a vína.
Byla jsem jako vždy duší společnosti. Dobře jsme se bavili.
Ale teta řekla:
— Tak tedy pojedeme do Vídně, předpokládejme, že zemřeme, a jestli zemřu já, nebudete mít vůbec žádné jmění, co budete dělat? Vždyť není závěť!
— Tak ji napište, řekl někdo z nás.
Všichni ten návrh podpořili, pan Aničkov také, a od večeře jsme šli rovnou do našeho pokoje. Řekla jsem:
— Drahá teto, všechno pro mě.
A pak, jsem dnes večer tak veselá! Ta veselost mě popadla při odjezdu z Nice. Pan Aničkov, jako vážný muž, mi diktoval závěť. Nemohla jsem zůstat vážná, při každé jeho větě jsem dělala poznámky a všechno obracela v posměch. Byl nucen mi říci:
— Když budete do toho opisování dávat všechny ty hlouposti, tak tam bude málo místa;
Nezlobím se, je to počestný muž. Dovoluje-li si víc než ostatní, je to proto, že je skutečný přítel. Opravil to a teta se pustila do opisování, zkazila několik listů, ale nakonec je vše hotovo. Pan Aničkov je jedním ze svědků. Teta mi dává všechno, s podmínkou, že musím zaplatit dvacet pět tisíc rublů Dině, dvacet pět tisíc Paulovi, dvacet pět tisíc Georgesovi, dvacet pět tisíc mámě a tři tisíce Walitskému.
I po všech těch platbách pěkné jmění. Šli jsme do jídelny v jedenáct, od večeře se nedělalo nic než psaní. Máma mi dala ještě v Nice pět set franků, dědeček dvacet pět rublů. Ach! Ten lakomec. Naše pokoje jsou č. 12, 11, 17. Máma tolik prohrála, že Paul musel být vyslán do Nice pro peníze.
[Spodek stránky odstraněn]
V Nice, při obědě, říkalo se, že kníže Galicyn tropí bláznovství a jeho žena řekla, že jí říká, že je pro něj příliš stará.
— Deset let rozdílu neznamená pro muže vůbec nic, řekl mi můj manžel, řekla.
— Moussinka, chci vás provdat za vévodu z Hamiltonu. Paní Baškircevová, našla jsem pro ni, je to přesně pro ni.
Mluvilo se o věkových rozdílech.
— Je mu třicet čtyři, říkám a obracím se ke kněžně.
— Dvacet let rozdílu mezi vámi a jím, to nevadí, dodala. Nato máma začala dlouhou řeč:
— Ne, co to napadá, má milenku, muž, který má milenku, se nemá ženit. Protože první rok bude zbožňovat svou ženu, ale pak potká svou bývalou milenku u přítele, uvidí ji zářivou, obklopenou (nalíčenou a falešnou, to je pravda), pomyslí si, to je poklad, který ztratil, vrátí se k ní a manželka je odhozena. Ne, muž, který je zvyklý trávit čas u nějaké ženy, který si na ni zvykl! To je nemožné.
— Proč by nemohl trávit čas u své ženy, jako to dělával u své milenky? Ale ovšem! Jestli se žena dá do nakládání, do zavařování ovoce, oblékne si nedbale perkalové šaty, stane se hospodyňkou; pak ovšem manžel bude hledat rozptýlení, je to dobrá hospodyně, řekne, vážím si jí, ale nemohu ji milovat jako ženu.
To jsou moje řeči.
Máma:
— Ne, ne, to je nemožné, žena nemůže převzít neřesti milenky, a právě to se mužům líbí.
Vidouc, že to bere vážně, netrvala jsem na svém, bylo by to neslušné. Pokračovala:
— Jestli se mě dcera bude chtít poradit, jestli se mě zeptá: „Mámo, tenhle mě žádá o ruku," a ten muž bude mít milenku, řeknu jí: ne, dcero, to je tvá záhuba! Člověk může mít několik kokotek, ale když má jednu, to je to nejhorší, to je nevyléčitelné: kdyby můj syn měl milenku, šla bych prosit rodiče jeho snoubenky, aby mu nedávali svou dceru! Zkrátka, muž s milenkou není přijímán v rodinném domě.
A tímto tónem dlouho. Bojí se, že Hamilton může zabránit mému sňatku s Miloradovičem. Ví, že miluji, je z toho naštvaná. Bojí se, a právem, že moje láska k Hamiltonovi mi zabrání vzít si toho druhého. Vyjmenovává všechny Hamiltonovy neřesti a všechny ctnosti toho druhého. Ale právě ty neřesti miluji! Co je čtrnáctiletý chlapec! Zelenáč! Je hezký, mladý, bohatý, sám, nemá milenku, říkají mi. Bude ji mít, jestli ji nemá! Propána! A to bude teprve horší. Ach k čertu! Tedy dobrá, dávám přednost vévodovi se všemi jeho neřestmi. Bude-li mě milovat, nebude milovat jinou. A ta láska bude k nezaplacení, protože ví, co miluje, mladý blázen miluje všechno, co nosí sukni.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „successful." ↩