Pondělí 28. července 1873

U bankéře, neboť odjezd byl odložen pro nedostatek peněz. Zítra v jedenáct je budeme mít. V lázních Macarani. Celý den prosím tetu, aby si sbalila věci, ale jako naschvál nechce. Večer na procházce s kněžnou, mámou atd., k Aničkovovým. Po procházce jsem šla k Aničkovovým, všichni seděli na zahradě, hráli, pili. Je to výročí svatby jejich domácího, třicátý osmý rok jejich manželství! Jak jsou šťastní! Mladí manželé tancovali, ach, ti jsou směšní!
Zase se mluvilo o Vídni, řekla jsem, jak moc chci jet. Paní Aničkovová má také velkou chuť tam jet, ale její starý manžel, její děti, ach jaký balík!
Nakonec jsem plakala. Nikdy jsem nic nedostala bez slzí atd. Těší je mě mučit. Nikdy neřeknou ani ano, ani ne, ale protahují to, dráždí mě!!
To všechno mě bude stát tři roky života, to je jisté!
Tolstojovi se odvážili říci, že jim dělám naschvály. Já? Ha! Pravdo, kde jsi? Já, která od jejich hanebného chování ani nechodila do zahrady, abych se jim vyhnula. A oni se odvážili!!!!!!
Kaštanová barva mi úžasně sluší, chtěla bych kaštanové šaty na zimu.
Kněžna Galicynová mě má velmi ráda, říká mi drahý bandito. Ach! Jak jsem šťastná, když mě někdo miluje.
Teta najednou velice změkla.