Neděle 27. července 1873

Při probuzení jsem si znovu přečetla včerejší den. Nic mě nepřekvapuje, zdá se mi to obyčejné. Jen jedna věc, co kněžnu na ty myšlenky přivedlo? Podivné!
Máma a teta šly k paní Aničkovové, kde byl pan Patton, jednat o udání Tolstojových. Šla jsem tam v županu, bez klobouku, zeptat se, jestli mám nechat kočár. Od paní Aničkovové do lázní Macarani bez převlékání. Za několik minut přijeli všichni Aničkovovi.
Do lázní chodím ráda z koketnosti, dnes například vešla teta a kněžna a kněžna řekla:
— Podívejte, ta je jako obrázek!
— Ano, skutečně obrázek!
Tatínek se odvážil říci, že jsem špatně stavěná. Ale všichni mě bránili.
Před obědem teta sešla dolů, kněžna tam už byla.
— Tak co, vévodkyně, řekla, zase začínáte?
— Paní Romanovová, blahopřejte neteři, vdává se za vévodu z Hamiltonu!
— Za prvé, vévoda z Hamiltonu je ženatý.
— Ale ano! říkám.
I jí se to nelíbí. I ona by chtěla Miloradoviče, Hamiltona se bojí. Kněžniny žerty byly dnes nevhodné, zvláště před jednou z matek, které takové řeči nemají rády. Byla jsem zmatená, ale nezčervenala jsem. Několikrát vyslovili to jméno a nezčervenala jsem.
Paní Saccová má svátek, požádala nás o dovolení, aby její lidé tancovali před našimi okny. Paul koupil ohňostroj a bengálské ohně.
S kněžnou jsme přinesly domů zmrzlinu, kde byli Aničkovovi a Chalcionov. Nepodávám ruku každému, jen dámám a některým starým pánům, mladým mužům nikdy. Chalcionov si to bere osobně.
Jsem génius domu, jsem jeho život, pohyb a veselí. Hraji si na rozmazlené dítě, trýzním všechny. Tahám za uši paní Aničkovovou a kněžnu, mimochodem její malá mě zbožňuje. Děti mají každý den nový předmět zbožňování. Jako muži, bohužel!