❦
Úterý 8. července 1873
Mardi 8 juillet 1873
Je palčivé horko! Hořím, je mi horko! Ach, Bože, vytrhni mě z té výhně! V pět jsem vyšla; nechala jsem Walitského a Paula v lázni a pak k Audovi kvůli bílým vyšívaným šatům — budou velmi hezké, bez tuniky vzadu, prokládané vyšívanými a hladkými volány vzadu a vpředu malá tunika, živůtek se špičkou vzadu. Bude to moc hezké. Pak k Medecinovi — jdu tam poprvé; mohou mi obstarat klobouk, který zbožňuji, tak jsem si ho objednala.
La chaleur est brûlante ! Je brûle, j’ai chaud ! Oh ! mon Dieu, arrache-moi de cette fournaise ! A cinq heures je suis sortie, j’ai laissé Walitsky et Paul au bain, puis chez Auda pour ma robe blanche brodée; elle sera très jolie, sans tunique derrière, des volants brodés et simples entremêlés derrière, et devant une petite tunique, corsage à pointe par derrière. Ce sera très joli. Puis chez Médecin, j’y vais pour la première fois, ils peuvent me faire venir le chapeau que j’adore, je l’ai commandé.
Dnes ráno dopis od Alexandra; obchody nejdou špatně, ale opustí Rusko až 20. července starého stylu. To je hrozné! Druhého srpna zdejšího! A než přijede, bude září, protože se zastaví ve Vídni. Nemohu se udržet a propuknu v pláč. Kolik slz mě stojí ta výstava! A kolik vrásek navíc ve třiceti! Dědeček dostal tři tisíce rublů! Čekal sedm tisíc. Ale drahý Alexandre si vždycky něco šupne do kapsy a využívá naší nepřítomnosti. Nechci už čekat! Zemřu, jestli neodjedeme! Neřekla jsem to, ale plakala jsem!
Ce matin une lettre d’Alexandre dans laquelle les affaires ne vont pas mal, et il quittera la Russie seulement le 20 juillet, style russe. C’est horrible ! Le 2 août d’ici ! Et jusqu’à ce qu’il vienne ce sera septembre, car il s’arrêtera à Vienne. Je ne puis me retenir et je fondis en larmes. Combien de larmes me coûte cette exposition ! Et combien de rides de plus à trente ans ! Papa a reçu trois mille roubles ! Il attendait sept mille. Mais cher Alexandre empoche toujours quelque chose, profitant de notre absence à tous. Je ne veux plus attendre ! Je mourrai si on ne part pas ! Je ne l’ai pas dit, mais j’ai pleuré !
Jedeme za týden; nebude už žádné otálení, protože na nikoho nečekáme. Záleží to na mně. Jaké štěstí! Ach, děkuji, Bože, děkuji! Od Tebe přichází toto štěstí! Ráčil jsi vyslechnout mou modlitbu! Kdybych se odvážila věřit, že mě vyslechneš i v tom ostatním... že mi dáš, oč prosím! „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Tomu věřím, to je moje útěcha.
Nous allons dans une semaine; il n’y aura plus de trêve car nous n’attendons personne. Cela dépend de moi. Quel bonheur ! Oh ! merci mon Dieu, merci ! c’est de Vous que ce bonheur vient ! Vous avez daigné écouter ma prière ! Si j’osais croire que Vous m’entendrez pour le reste... que Vous me donnerez ce que je demande ! « Frappez et on vous ouvrira » Je crois à cela, c’est ma consolation.
K večeři jsme měly pana Zibina a kněžnu Galitzinovou; po večeři Anitchkoffovy a ještě několik dalších lidí. Usadili jsme se na zahradě, prostřelo se několik malých stolů a jedni se dali do karet, druzí do ovoce a kávy. Tolstoyová po městě tvrdí, že mi je sedmnáct, a všichni tomu věří. Dokonce i ten Zibine (jeden z mých obdivovatelů, jak se říká), stará krysa, nechce věřit opaku. Anitchkoff taky. Ten hlupák Paul říká totéž. Tak máma u večeře vytáhla můj rodný list, Paulův rodný list a svůj oddací list a přečetla je nahlas. Je tedy dokázáno, že mi je čtrnáct a Paulovi třináct. Doufám, že ten starý hlupák je přesvědčen. Totéž by se muselo udělat se všemi ostatními. Večer jsem nevyšla. Landau je v opravě a nechce se mi vyjíždět v tak ošklivé kolesce. A pak — pět jich vyšlo, to stačí. Zůstávám ve své učebně1 a poslouchám žáby; usínám i se probouzím za jejich zpěvu. Dnes ráno v sedm. Pršelo minutu nebo dvě, jako z konve, ale naráz to přestalo, a přišlo vedro, které předčí všechny popisy na světě.
A dîner nous avions M. Zibine et la princesse Galitzine, après dîner les Anitchkoff et encore quelques personnes. On s’installa au jardin, plusieurs petites tables furent dressées et on se mit, les uns à jouer aux cartes, les autres à manger des fruits et prendre du café. La Tolstoy a assuré dans la ville que j’ai dix-sept ans et tout le monde le croit. Même ce Zibine (un de mes admirateurs à ce qu’on dit), un vieux rat ne veut pas croire le contraire. Anitchkoff aussi. Cet imbécile Paul dit aussi la même chose. Alors à dîner, maman a tiré mon extrait de naissance, celui de Paul et son acte de mariage et les a lus à haute voix. C’est donc prouvé que j’ai quatorze ans et Paul treize ans. J’espère que ce vieil imbécile est convaincu. Il faudrait faire de même avec tous les autres. Je ne suis pas sortie le soir. Le landau est en réparation et je n’aime pas sortir en une calèche si laide. Et puis cinq sont sortis, c’est assez. Je reste dans ma school-room et j’écoute les grenouilles, je suis réveillée et endormie par elles. Ce matin à sept heures. Il a plu pour une minute ou deux, à torrents, mais cela a cessé tout à coup, et nous avions une chaleur au-dessus de toutes les descriptions du monde.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále anglicky: „school-room“. ↩