Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 1. července 1873

Už několik dní se mnou dědeček mluví o své závěti; nevěřila jsem, že to myslí vážně, ale udělal by dobře, protože člověk neví, co se může stát. Ještě včera mě prosil, abych si dnes udělala volno a koupila papír. Hned ráno jsem to udělala; po obědě, když vidím, že se mě dědeček neptá, řeknu mu sama, že jsem volná a vše je připraveno.
Šly jsme tedy k němu do pokoje a on mi diktuje. Musím přiznat, že je to pro mne veliká čest. Kde kdy někoho napadlo dát psát závěť čtrnáctileté dívce? Není to tedy hloupost, ale pravda, že nejsem jako všichni ostatní. Srdce mi trochu bušilo, když jsem začínala, protože je to tak vážná a důležitá věc — osud všech jeho dětí. Sám byl rozrušený, poznala jsem to na jeho hlase, a pak se dal do rychlé chůze po pokoji. Georgesovi dává část pozemků, dům s knihovnou a obrazy (které mi dal už desetkrát, stejně jako knihovnu, ale na tom nezáleží!), mámě také malý statek o dvou stech hektarech, myslím, a les přiléhající k jeho pozemkům; zbytek se rozdělí podle zákona, to jest rovným dílem mezi všechny bratry. Vdané dcery podle zákona nedostávají nic, pokud to není uvedeno v závěti. Rozhodl o všem, co sám nabyl, ale pozemky, které dostal dědictvím, nelze odkázat závětí — ty se dělí podle zákona. Ale dědeček dá mámě směnky a tímto způsobem se vše urovná. Vždycky se najde způsob, jak odkázat jmění. Vždycky se najdou prostředky. Tetě zatím nedává nic; říká, že nepotřebuje, s tím celým jměním, které jí manžel zanechal. Ostatně, dopadne-li soud v její neprospěch, dá jí směnky na třicet tisíc rublů, stejně jako mámě. Je to málo, myslím, protože jmění činí několik milionů franků.
Ale člověk nemá nikdy reptat; toho jsem litovala, a pak — Bůh může potrestat ty, kdo nejsou nikdy spokojeni.
Večer jsme hrály kroket, to je skoro každý den. Georges je u nás; v osm jsme ho doprovodily na nádraží a šli jsme — já, Dina a Paul — na zmrzlinu.
Doma přišli ke mně do pokoje — tedy Dina a Paul, neboť zbytek je v Monaku. Zaslechli jsme kytaru pod oknem. Serenáda! vykřikla jsem — a všichni tři na terasu. Ale běda, co to bylo? Byl to kuchyňský kluk! Hrál na zahradě pro zahradníka, který se zas dal do hry na housle, ale tak falešně, že jsme utekli. Zůstali jsme v mém pokoji do půl jedenácté; pak jsem musela lidi vyhodit. Mám ráda, když se u mě scházejí, když chodí rádi ke mně. Trochu se to začíná dařit, a doufám, že časem... Ve všech ostatních pokojích je nepořádek, jsou přeplněné, zatímco ten můj — vždy čistý, uklizený, světlý, útulný, koketně zařízený — nabízí očím příjemnou podívanou. Přirozeně raději zůstávají u mě, a pak — udržuji hosty v dobrém rozmaru, ale nikdy jim nedovolím překročit jistou hranici etikety, a to se líbí. Doufám, že v mém domě to bude stejné. Nepřeji si nic lepšího, než mít lidi od rána do večera. Hlavně ať každý rád přijde.