Středa 2. července 1873

Budou-li mé myšlenky stále takové jako teď, nebudu mít vůbec co dát do svého ubohého deníku, který je už měsíc tak prázdný.
Paul je milý chlapec, velmi příjemný. Ale přála bych si u něj víc vážnosti, víc přesnosti. Ještě nechápe, že musí pracovat — ne studovat, ale pracovat. Kdybych byla chlapec, dala bych se do práce a nepřestala, dokud bych se neviděla velmi bohatou. Neboť k sňatku je třeba, aby buď muž, nebo žena něco měli — z lásky samotné se oběd neuvaří.
Dina mi nakreslila karikaturu vévody, ale velmi podobnou.
— Jednoho dne ti udělám radost, řekla: na židli obkročmo, zapřažené za osla, maličké šedé oči, obličej zbarvený do červena, zrzavé vlasy a tlustý, tlustý!!!
Posadila se na židli úplně tak jako on ve svém kočáře. Nechť se Jeho Jasnost neuráčí hněvat!