Čtvrtek 23. června 1873

Ráno jsem udělala scénu mámě a tetě. Řekla jsem jim vše, co jsem měla v sobě. Už jsem to nemohla vydržet. Lahev se musela otevřít, bylo v ní příliš mnoho plynu. Plakala jsem, máma plakala. Trvalo to dvě a půl hodiny podle hodin. Prosila jsem mámu o odpuštění. Bylo to zrovna v tu chvíli, kdy mi řekli, že dům na ulici de France naproti nám hoří. Běžím, jsme všichni u oken. Vyvážejí kočáry z kůlen, ženy vybíhají s dětmi v náručí. Dům ještě nehoří, je to dvůr obklopený čtyřmi domy, plný sena. Plameny jsou silné. Ale hloupí Niceané jsou pořád stejní! Utíkají, aniž vědí kam, a nedělají nic, aby zastavili požár, a stojí opodál, aby si lépe vychutnali tu podívanou. Křičela jsem na jednu ženu, která nesla dítě skoro tak velké jako já, bezpochyby nemocné, aby ho nechala u nás. Ale je hloupá a raději ho táhla a fňukala. Paul a Walitský šli se podívat, domy začínají hořet.
Ach! Kdyby to bylo v Rusku! Dávno by to bylo uhašeno. Naše hasičská četa, když ji slyšíte na míli daleko, nahání hrůzu. Každá čtvrť má jednu s dvaceti koňmi, hasiči ve zlatých přilbách, spousta zvonečků (jako Hamilton). Hluk, který jeho kočár dělá, když přijíždí z dálky, mi připomíná hasičskou četu. Za půl hodiny konečně dorazil v triumfu sud tažený deseti muži. Jaká bída! A čtyři vojáci s puškami. Tím bezpochyby budou hasit oheň. Před jejich příjezdem oheň ustal.
Vracím se tedy k tomu, co jsem říkala. Byla to scéna na rozloučenou se všemi hrubostmi, které jsem napáchala, se všemi nízkostmi, se vším, co jsem řekla zlého, drzého. Teď přestávám, měním se úplně — naprostá reforma v mém oblékání i v mém charakteru. Stávám se hodnou, milou, jemnou. Hledá-li se mnou někdo hádku, odejdu. Pokusím se být dobrým duchem domu, udělám cokoli na světě, jen aby se už nehádali. Kdyby byl aspoň důvod! Ale kvůli ničemu je to strašné. Budu vše urovnávat, vše zařizovat k lepšímu, budu předcházet přáním táty, mámy, tety, budu hodná k ostatním. Jedním slovem, vydobudu si vážnost, budu vyhledávaná a milovaná všemi, od posledního žebráka až po vévody a krále. Je to slib, který skládám Bohu. Protože si přeji tak velké štěstí, musím si ho zasloužit — tím doufám ho dosáhnout. Je to slib těžký k dodržení, velmi těžký, ale věc, kterou chci, je ještě těžší a mimořádnější. Právě tím, že ho přísně splním, si troufám doufat v něco. Přísahám tedy Bohu slavnostně a jednou provždy, že udělám, co říkám. Zklamu-li jedinkrát svou přísahu, ztratím vše. Obracím se zároveň na Svatou Pannu, aby mi pomohla v tomto těžkém úkolu. Prosím Ji s Jejím Synem, aby mě vedli a ochránili.
Poslali mě dvakrát k vévodkyni kvůli tomu nákupu. Ten pavilon je příliš stísněný a malý. Chtěly jsme ten na promenádě, ale žádá dvě stě tisíc franků, sto tisíc za ten druhý — je to příliš drahé. Myslím, že prostě koupíme v Saint-Philippe a budeme stavět, to je nejlepší.
Vracela jsem se domů, když vidím Paula, jak přichází. Stihla jsem ho jen obejmout, šel se koupat. Po večeři jsme šli všichni do vily. Není ošklivá, naopak, velmi hezká. Je to velmi pěkné, neprávem se dělaly rozmary. Věci jsou tam, máme skoro vše zařízené. Jsem s domem velmi spokojená.
Pak s paní Anitčkovovou do London House koupit ovoce, pak domů. K požáru.