Úterý 24. června 1873

Od rána se stěhujeme. Co bylo námahy, zmatku, starostí, to se nedá vypovědět. Ve dvě jsme narychlo poobědvaly a pak trávily veškerý čas zařizováním, stěhováním nábytku, vyklízením pokojů. Dědeček, máma a Paul jsou dole, jídelna také. My všichni v prvním patře a dva salony a třetí, který slouží jako vstupní hala. Nebudu popisovat byt, řeknu jen, že je pohodlný, velký a ne ošklivý.
Tady mám svůj první pokoj pro sebe, jsem s ním velmi spokojená — má dvě okna a prosklené dveře vedoucí na terasu podobnou té u žlutého salonu; jeden máme, ne tak hezký jako ten druhý, tenhle má jen žlutý nábytek, záclony jsou jiné. Celý ten dům, kromě velkého salonu a mého pokoje, mi připomíná stanici ve Fjodorovně. Když už byly všechny věci v domě, vešla jsem do salonu a viděla ho tak přeplněný, že jsem byla skoro sklíčená. Myslela jsem, že nikdy nebudeme moci dát vše na místo. Pustila jsem se přesto do díla. Jen na obrazy jsem musela vynaložit skoro veškerý čas. Lézt na stoly, zatloukat hřebíky, měřit vzdálenosti. Chodidla mě pálila a dolevano. A necháte-li to dělat služebnictvu, bude to ďábelsky špatně. Je nemožné, či spíš příliš zdlouhavé, popsat vše, co jsem musela udělat. Můj pokoj je nejhezčí v domě.
V osm jsme večeřely. Anitčkovovi bydlí za námi. Jsme dveře ke dveřím a máme invazi dětí. Ty děti jsou tak protivné. Nesmírně mě otravují. Konečně v půl dvanácté jsem si lehla, unavená k nepřežití.

Poznámky

Italsky: „bolela" — Marie přechází do italštiny pro fyzický pocit.