Neděle 22. června 1873

Nešla jsem do kostela (šedé šaty, sluší). Je horko jako v peci. Už to není slunce, co pálí, ale vzduch, a to je ještě horší. Rozpouštím se, je mi strašně horko. Georges přivedl svého přítele, pana Drillata, asi čtyřicetiletého muže, dost tlustého, s tak velkým a červeným nosem, jaký jsem v životě neviděla. Vypadá, jako by byl ze dřeva, nebo ne, z lakovaného papírového mašé. Je to jeden z těch typů, které člověk vídá u rulety a kteří hrají celý život. A když mluví: „Červená padla desetkrát! To je štěstí pro toho, kdo je tvrdohlavý jako já. Střídání barev mi vyneslo deset louisů. Při sérii černé jsem nic netrhl atd. atd. atd. atd.“ To jsou ti, kdo si ze hry udělali řemeslo.
Svět nedopouští, aby se o nich mluvilo / Milosrdenství i spravedlnost jimi pohrdá / Nemluvme o nich, jen se podívej a jdi dál.
Ve tři jsem se koupala v moři. Když jsem se vrátila, byli všichni na zahradě. Máma mi řekla, že vévodkyně de Faetano nabízí svůj dům za sto tisíc franků na deset let. To by bylo velmi pěkné. Chtěla jsem vědět, jestli je velký dům na prodej. Šla jsem k vévodkyni poprosit ji, aby přišla na zahradu. Dvě hodiny se mluvilo nadarmo. Dům na rohu: dvě stě tisíc franků, a velký tři sta padesát. Byl to tedy planý poplach.
Večer v sedm jsme vyšly, máma atd. do Monaka.
S Dinou jsme se po procházce po nábřeží a promenádě vrátily. Jak trávím čas? Nuže! Velmi špatně. Knihy jsou v druhé vile, zabalené, a nemohu studovat; čtu anglicky, díla Olivera Goldsmitha, mám ho velmi ráda, jeho komedie jsou tak duchaplné!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Fama di loro il mondo essere no lassa / Misericordia e giustizia gli / Non ragionam di lor ma guarda e passa.“ (Dante, Peklo III, 49–51). ↩