Sobota 21. června 1873

V šest ráno už byl celý dům na nohou — chystali se k soudu. Georgesovo přelíčení začíná dnes v osm. Sedám ke klavíru, přichází máma, ještě to neskončilo, není spokojená. Byla tam nějaká historie, nevím jaká, svědci, čert ví co! Pak přichází Lefevre, Georges je nespokojený a nadává mu — naštěstí si z toho Lefevre nic nedělá. Zkrátka by bylo příliš zdlouhavé vyprávět o všem tom pobíhání sem a tam, o všech pro a proti atd. atd. atd. Pan Patton, pan a paní Anitchkoffovi, Georges, Walitský obědvali u nás. Ve dvě se tam bude muset jít znovu.
Nemáme z Ruska žádné zprávy. Nejspíš to jde špatně. Ach! Kdybychom prohrály soud. Když jsem seděla u klavíru, honily se mi hlavou strašné myšlenky. A ještě se diví, že vypadám unaveně. Nepřála bych ani svému nepříteli, aby tolik trpěl jako já. Všechny hrůzy naší situace mi jasně vyvstávají před očima. Bezstarostnost mámy a tety mě prostě zabíjí! To jest — není dost silných slov, jimiž bych vyjádřila svou bolest. Vše se u mě projevuje jinak než u ostatních — jedni naříkají a já nasadím klidnou tvář, jako bych nic necítila, jako bych byla ze dřeva; nebo aspoň, když nedokážu zůstat úplně klidná, zlobím se na všechny a na všechno. A ostatní si myslí, že jsem zlá a že to dělá moje ošklivá povaha. Zatímco příčinou je žal, ta strašná, nesnesitelná úzkost. Ach! Jak lituji lidi, kteří mi závidí! Nevědí, jak trpím! A dokonce i lidé z domu mě pokládají za bezcitnou a sobeckou. Dokonce moje matka si to myslí! Nevědí, že cítím a trpím víc než oni. Neboť nechtějí hledět nebezpečí do tváře. Pořád si říkají: „Ne, ne, nedívejme se na to, lepší později, později, ne hned.“ Jako by nebylo lepší spolknout hořkost rychleji a být volný, než pořád jen čekat — a to čekání je právě tak strašné jako věc sama.
Nikdo nemá energii! Nikdo se neodváží udělat, co se musí! A já mlčky trpím muka. Ach! Kdybych tak mohla řídit vše!!!!
Není to ten mizerný proces s Tolstoyovou, co mě znepokojuje, na ten ani nemyslím. Tam v Rusku — tam se odehrává to hlavní. Ten proces je spravedlivý, nejsem předpojatá. Měly bychom ho vyhrát. Ostatně jak On rozhodne, tak to má být! Svěřuji se Jemu! Je milosrdný, neopustí mě! Ach! Svatá Panno! Ochraň mě; nás.
To jest — jedině Bůh ví, co snáším. Věřím, že svěžest, krása a mládí — vše závisí na klidu duše. Co jsem ve čtrnácti? Stará žena a nic víc. Před dvěma měsíci jsem byla bílá, růžová, svěží, veselá. Teď tmavá pleť, vrásčitá kůže, bledá, nažloutlá! Zčásti to způsobila ta potvora Collignon. Červená jsem jen občas, když je mi horko. Moje přirozená barva je bledá, nažloutlá.
Ach! Bože, doufám jen v Tebe! Vdechni jim energii, jako jsi Georgesovi vdechl touhu a odvahu dostavit se. Jak bych se k Tobě nemodlila, Ty, jenž pro mě činíš vše! Ty, od něhož mám vše! Ty, jemuž nejsem ani hodna poděkovat — a odvažuji se modlit! Ty konečně, Pane, jehož bych nikdy neuměla nazvat Tvými pravými jmény! A Ty, ach! Bože, jediný, milosrdný, všemohoucí a vždy dobrý! Ty a Tvůj Syn, On, jenž vysvobodil celý svět! Nevysvobodí mě? Jsem nehodna Jeho dobroty a milosrdenství. Ale On je tak velký! Pohrdne tím, aby mi pomohl? Nejsem hodna Jeho pohrdání. Ale pohrdá vůbec? Ne, chci od Něj vidět jen milosrdenství a shovívavost! Obracím se tedy k Němu! Ať prosí svého Otce a Svatou Pannu, aby mě ochránili, pomohli mi, zachránili mě.
Teprve kolem půl šesté se vracejí. Pan Malausséna mluvil skvěle, ale nebyl jediný cizí svědek, který by prohlásil, že viděl, jak Georges Tolstoyovou neuhodil. Všichni ti přátelé jsou nepřátelé. Všichni, kdo slíbili a vidí odvolání případu, se buď stáhli, nebo řekli jen nic neříkající věci. Patton dokonce svědčil proti němu — a přitom to byl on, kdo křičel nejvíc. Je odsouzen na šest dní vězení a pět set franků pokuty. To nezmenšuje vůbec nic; dva měsíce nebo šest dní, to je jedno! Georges je velmi podrážděný, zase urážel Lefevra — chudák tlouštík, udělal, co mohl, hlavně žvanil, zkrátka je to stejně nepříjemné. Pro mě to nic není — mě trápí Rusko! Máma je skoro nemocná, pláče. Všeobecný zmatek. Budeme se, myslím, odvolávat do Aix.