Čtvrtek 19. června 1873

Právě když jsem končila třetí hodinu klavíru, přijel kočár: máma nařídila převézt obrazy. Měla jsem velkou radost, protože jsem už týden jako ti, kdo čekají v nejistotě u Danta.
Byl jsem mezi těmi, kdo jsou v nejistotě
A zavolala mě paní, blažená a krásná
Tak, že jsem ji požádal, aby přikázala, atd.
Co mě trápí nejvíc, je, že ztrácím čas! Ach! To je strašné. Pláču nad tím, zbledla jsem a zošklivěla kvůli vnitřním útrapám. Pán vyslyšel mou modlitbu a konečně se usadíme. Rychle jsem začala snášet dohromady všechny obrazy a naložily jsme plný landauer samých obrazů, dvakrát pro ně přijel. Jak nádherné je aktivně se na něčem podílet. Má ješitnost byla plně uspokojena, když jsem viděla, že mi všichni vděčí za rychlou přepravu všech těch drobností, které každá zvlášť vypadají jako nic, ale zkuste je dát dohromady, a zaberou víc než ty největší kufry. Má pýcha byla ještě víc polichocena, když Palajka řekla: „Tak vidíte, kdyby tu nebyla Marie Konstantinovna, dnes by to všechno nepřevezli, to vám přísahám.“ Jedinou mou ctižádostí je být užitečná. Zdaleka si nestěžuji, že nejsem muž, jsem velmi ráda, že jsem Zdaleka netoužím být mužem, jsem velmi ráda, že jsem, co jsem. Podle mého může být žena právě tak užitečná své zemi a lidstvu jako muž a rozdíl byl (ne je) jen ve vzdělání. Nemohu žít nepovšimnuta, ztracena v davu, musím vyniknout. Škoda, že lidé jsou zatím ještě trochu hloupí a nedívají se na ženy, jak by se dívat měli; to mi brání vykonat nějaký skvělý čin skutek, zaujmout význačné místo ve vládě a stát se prezidentkou republiky – třeba ve Francii, ale ne, to je příliš snadné, ve Francii je každý bezcenný řečník někým a může být prezidentem. Ale já se chci stát někým odměnou za své služby, a ne za pěknou řeč.
Opouštíme tento byt. Je mi to velmi líto — ne že by mi připadal pohodlný a krásný, ale je to starý přítel, jsem na něj zvyklá. Když si pomyslím, že už neuvidím svou milou pracovnu! Tolik jsem v něm na něj myslela. Ten stůl, o který jsem se každý den opírala a na kterém jsem psala všechno nejsladší a nejskrytější, co mám v duši. Ty stěny, po nichž bloudil můj pohled, jako by je chtěl prorazit a jít daleko, daleko! V každé květině na tapetě jsem ho viděla. Kolik scén, v nichž hrál hlavní roli, jsem si v té pracovně představovala!
Poznámka editorů
[Zrušeny 3 řádky]
Zdá se mi, že na světě není jediná věc, na kterou bych v tom pokojíku nemyslela, od těch nejprostších po ty nejbizarnější. Není okolnost, v níž bych si nepředstavovala Hamiltona.
Bohatého, chudého, nemocného, s podříznutým hrdlem, mrtvého, vzdáleného, blízko mě, rozhněvaného, dobrého atd. atd.
Někdy se v mé bláznivé hlavě odehrávaly celé scény. Viděla jsem ho nemocného, já u něj, on je v bezvědomí. Volám o pomoc, lékaři nezmohou nic! Umírá! Zvedám ruce k nebi, křičím, vrhám se na zem! Nic na světě se nedá srovnat s mou bolestí. Už jen psát, co jsem si myslela, ve mně vyvolává mrazení a studený pot a slzy.
Opravdu je to taková bolest! Sama se mučím, já hloupá. Ach! Když ho vidím mrtvého před očima a cítím se bezmocná, nemohu ho zachránit, je navždy ztracen! Ach! Bože, odvrať tyto hrozné myšlenky od mého srdce!!! Jak by mi tedy nemělo být drahé místo, kde mě trápilo tolik strašných věcí a kde mě v těch hrůzách utěšilo tolik nádherných snů. To lepší převažovalo a odnáším si jen dobré vzpomínky.
Nejsem nic víc než bláznice, která umí skrývat své šílenství. Každý, kdo by si to přečetl, by řekl totéž.
Přesto je mi moc líto opouštět Acqua Vivu. Vzpomínám na jaro (únor a březen), když jsem ráno v šest hleděla z okna — napravo dům Savit; dál vzadu dům Carlone, ještě dál vily 57, Boreel, Canepa. Nalevo pavilon Acqua Viva, pavilony Lyons, velký dům, Corinthienne, vila Stirbey, bývalý penzion Renoir. Dole nádherná zahrada, přede mnou bezbřehé moře, a nad hlavou nebe, krásné, modré, jasné — opírala jsem se zády o okno a zakláněla hlavu, abych viděla na to krásné nebe. Člověk při tom cítí bázeň. A ta terasa! Ta terasa, kde jsem stávala s pohledem upřeným doprava, dokud nezmizelo světlo a opakované volání sloužících mě nepřinutilo jít dovnitř. Co jsem to vlastně viděla? Kam jsem upírala oči? Jeho kočár u dveří té...! A já — jaké ponížení! Doufala jsem, že snad vyjde a budu mít to štěstí ho vidět. K čemu to je? Když odchází od ní, je jí plný a vychází jen proto, aby se rychleji vrátil. K čemu to je? Když si mě ani nevšimne, ubohého stvoření, které tu sedí s unaveným pohledem. A k dovršení neštěstí mi unikne chvíle, kdy rychle projede kolem. Je to jen k opravě [?]: ne! ne! Bylo to nutné, abych v sobě udržela sílu a ráznost, energii k tomu být něčeho schopna. Už ho nevidím a jsem malátná, apatická, líná. Ale jaké štěstí také, když projíždí a bezděčně pohlédne mým směrem! Jak jsem šťastná! A dělám vše, abych se přesvědčila, že se díval na mě. Vracím se domů celá hrdá, veselá a směji se jako blázen celou večeři, a dokonce při učení nechávám knihu klesnout a s úsměvem na rtech stavím vzdušné zámky. Slečna Collignon mě tak několikrát přistihla.
A jak, jak mohu neplakat, když opouštím dům, kde jsem toho tolik prožila — drahá je mi i každá židle, lampa, před kterou píšu, mi není lhostejná. A kalamář! To je hlavní — právě z tohoto kalamáře jsem napsala vše, co obsahuje těchto 5 a půl sešitů.
Máma atd. odjeli do Monaka. Vracím se domů. Teta dostala dopis od paní Mortierové; píše, že v Badenu je málo lidí, ale z dobrých rodin. Rozkošný dopis. Právě v jejím obchodě v Badenu jsem poprvé viděla Gioiu — zkoušela jsem klobouk, když vstoupila, a viděla jsem jen cíp jejích šatů, když odcházela. Paní Mortierová řekla mámě něco, ptám se co? Řekla mi:
„To je ta Hamiltonova, jak elegantní, a ne [?] příliš krásná.“
Velmi jsem ji chtěla vidět. Od té doby jsem ji viděla třikrát nebo čtyřikrát v kočáře, ale letmo a aniž bych si jí všímala. Nepřipadala mi krásná. Teď ano.
na okraji
Všechno, o čem píšu, nakonec skončí u Hamiltona. Kdybych začala mluvit o cestě na Měsíc, jistě bych našla záminku, jak ho tam připlést. Sklouzla bych jemně ke svému oblíbenému tématu, aniž bych si toho všimla.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „sospesi“ (Dante: duše v předpeklí, Peklo II–IV). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Lo era intra color che son sospesi“ (tak v textu; zřejmě „Io era“; Dante, Peklo II, 52). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „E donna mi chiamo biata e bella“ (Peklo II, 53). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Tal che di commandare i la ricchiesi“ (Peklo II, 54); Marie cituje z paměti s drobnými nepřesnostmi. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (od „a naložily jsme“ po „řekla“): „and we fully loaded the landau only with pictures, twice it came to fetch them. What a splendid thing is to occupy an active part in anything. My amour-propre was fully gratified when I saw that all were indebted to me for the quick transport of all the little things which each apart seem nothing, and try to put them together, they will be more than the largest trunks. My pride was still more engrossed when Palajka said.“ Palajčin výrok je ve francouzštině. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (od „Jedinou mou ctižádostí“ do konce odstavce; slova „ignorée et confondue“ – nepovšimnuta, ztracena – píše Marie francouzsky): „Ail my ambition is to be useful. Far to complain that I am not a man I am very happy to be Far from the desire of being a man, I am very glad to be what I am. In my understanding a woman can be just as useful to her country and to humanity as a man, and there was (not is) only difference in education. I cannot live ignorée et confondue in the crowd, I must distinguish myself. It is a pity that the people is still a little stupid and do not yet look at women as they ought to look, it prevents me from doing some brilliant exploit deed, and to occupy a place notable in the government, and to become the president of a republic, in France for instance, but no, it is too easy, in France each worthless talker is something and can be the president. But I want to become something in reward for my services, and not for a fine speech.“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „senseless“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „powerless“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „the boundless sea“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: „Hamilianina“ (Hamiltonova žena; přezdívka pro la Gioiu). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „gently“. ↩