Středa 18. června 1873

Ve dvě jsme šly na nádraží vyprovodit Howardovy. Daly jsme jim šest nebo osm krabic bonbónů. Celá ta rodina je tak okouzlující, tak milá, tak slušná¹. Mám je všechny moc ráda. Jsme velcí přátelé, dospělí i děti. Bylo tam ještě několik lidí, kteří je přišli vyprovodit — Seignettovi, Friedlanderovi, Ginewovi, americký konzul pan Voie. (Všechny ty lidi známe.) Ale nejvíc přátelství projevila paní Howardová nám. Jsem jimi celá okouzlená.

Máma a teta hýčkají plán, že se provdám za Miloradovitche. Vím, že je to skvělá partie. Je mladý, krásný a nesmírně bohatý; a především sám, žádní bratři ani sestry (to je velké štěstí). Nedovedou si představit nic lepšího. Všechna jejich přání se sbíhají tam. Právě tak jako se poledníky setkávají na pólech. Ale já – to je úplně jiná věc. Jsem blázen, který se honí za stínem, zatímco skutečnost má na dosah ruky. Miluji ho, to je pravda, ale k čemu je ta láska? Zemře v mém srdci, jako se zrodila, s tím rozdílem, že její začátek byl samá naděje, štěstí a jas, a konec zklamání, temnota a neštěstí – ne do konce mého života (jak říkají básníci), ale na dlouhou, dlouhou dobu. A on? Bude si dál žít svým veselým životem. Velmi ráda bych řekla, že jeho život je nudný, jednotvárný atd., ale nemohu. Kdybych byla mužem, trávila bych dny úplně stejně. Bojím se jen, že jeho veselé zábavy s kurtizánami a špatnou společností a příživníky, kteří žijí na jeho účet, mu budou připadat nudné, až bude v mém ctihodném věku unavený a zklamaný – a sám.²

To jsem tu vedla pěkně hloupé úvahy! Je to ale přece jen trochu pravda. Všichni jeho přátelé jsou mu přáteli, dokud má z čeho je hostit dobrými večeřemi a šampaňským. Všechny, či řekněme ta žena, která (jsem si jistá) ho ujišťuje, že ho miluje, miluje jen jeho peníze.

I o mně se dá říct, že jsem ho začala chtít milovat, protože vím, že je bohatý a vévoda. To je pravda — Boreel se mi velmi líbil, ale po zralé úvaze jsem pojala myšlenku pokusit se milovat vévodu, protože za tamtoho jsem se provdat nemohla. Celé léto jsem o tom přemýšlela, Hamiltona jsem si pamatovala jen matně a Boreela jsem měla před očima. Nevěděla jsem, do jaké propasti se řítím tím, že myslím na vévodu. Láska (mohu-li tak nazvat, co jsem cítila k Boreelovi), jíž jsem milovala Boreela, mohla za čas přejít a nebyla by zanechala stopy. Zatímco to, čím miluji Hamiltona, nepřejde. Zase si musím vyčítat svou hloupost! Jako bych ho milovala proto, že jsem na něj myslela! Můžu na Audiffreta myslet sto let, a nebude pro mě ničím! Zatímco Hamilton, od první chvíle, co jsem ho spatřila... kdybych se ho chtěla zbavit, už bych nemohla!

Měla jsem zároveň oba před sebou, Hamiltona a Boreela. Dokud byl ten druhý sám, mohla jsem připustit, že se mi líbí. Ale vedle Hamiltona! Působil na mě jako barva rtů vedle květu kaktusu. Zatímco Hamilton je stále stejný! Sám i ve společnosti kohokoli.

Proč jsem zmazala tolik papíru — mohla jsem prostě bez vysvětlování říct ta tři slova, silnější než cokoli na světě: miluji Hamiltona. Ach! Před Bohem přísahám, že je to čistá pravda! Ještě tisíckrát opakuji, že za to nemohu, že je bohatý — je to štěstí. Ne, je to neštěstí, protože nikdy nebude můj.

Proč bych si zoufala. Nemám k tomu žádný důvod. Miluji ho a doufám, že budu odměněna. Jen se divím, jak jsem se odvážila postavit svůj počestný cit vedle zcela zištného citu té ženy!

Vidím, má drahá Marie, že samým přemýšlením nakonec budeš říkat hlouposti a budeš si sama odporovat. Neboť nelze opakovat tutéž věc stokrát, aniž by se překroutila. Všichni jsou nespokojení, že se stěhujeme, ale jelikož je to pořád totéž, vůbec si tím nedělám starosti.