Čtvrtek 12. června 1873

Počasí je rozkošné, čerstvé, trochu prší, lehounký vánek; den jako v Baden-Badenu (fialové šaty, klobouk z voskovaného plátna) — šaty nebyly vidět, protože jsem měla nepromokavý plášť; vzala jsem si tetinu soupravu náušnic, darovala mi ji; krk velmi odkrytý, černý plášť, bez ničeho, co by oddělilo krk od pláště — vypadal bělejší než obvykle. To čerstvé, vlhké počasí mě osvěžilo, byla jsem hezká, ano hezká; růžová, bílá, vlasy pod tím černým kloboukem byly zlatavé; napůl vyčesané, náušnice byly téměř stejné barvy jako vlasy. Jsem dost spokojená sama se sebou. Poslali mi kočár a jela jsem sama k paní de Mouzay za mámou, abychom jely do vily Baquis, kterou si máma ráno prohlédla a velmi se jí líbila. Zastihla jsem tam pana a paní Anitchkoffovy. Vcházela jsem, oni vycházeli.
Vila je překrásná, je to vznešený dům, krásný, velký, zahrada je také nádherná. Je tam mnoho pokojů. Jedním slovem — je to výborné. Jedna věc mě ale trápí: přijdu o své největší štěstí — vidět ho. Dokud bydlíme na Promenádě, mohu dokonce i v hloubi Acqua Viva vyjít na terasu — a za odměnu trpělivosti, za každodenní chození tam, ho ve chvílích, které mám pro sebe, spatřím nejméně dvakrát za měsíc. Nemohu ho vidět jinak. Neznám ho. Nechodí do společnosti! Kdežto v té vile ho už neuvidím. Budu ho moci vidět jen na procházkách, a ani to ne. Nikdy jsem ho neviděla (ach! ano! jednou, poprvé) se procházet. Jede k ní a vrací se od ní, to je vše. A pak — v kočáře zrudnu, poznají to — raději na to nemyslet! Je to příliš těžké!
Z vily odjela máma k paní Anitchkoffové a já jsem šla pro tetu a Dinu. I jim se dům líbil a jsme domluveny; cena: pět tisíc pět set franků ročně. Zítra se podepíše nájemní smlouva. Takže už nebude průtahů a budu moci jet do Vídně. A tam... ach, jsem hloupá! U večeře strašná hádka — dědeček a máma, kvůli Collignon. Dědeček si dovoluje příliš, jsem pobouřená. Ten hrozný Moltčanov přišel — chtěla jsem, aby řekli, že tu nikdo není, ale dědeček ho chtěl přijmout. Máma atd. ho šli přijmout do zahrady. Odpuzuje mě, podezírám ho, že je nějaký agent. Jaká neopatrnost! Tolik lidí nás oklamalo. Nechápu to! Přijímat doma neznámého, podezřelou osobu. Sami to uznávají a přijímají ho. Budou toho litovat.
Dědeček si dovolil mluvit špatně o mém jménu — vážně jsem ho požádala, aby se mírnil. Mluvil dokonce o účtech atd. Vysvětlila jsem mu, že mu nic nedlužím, že žiji ze svých peněz a že mi nic nedává.
Myslím, že ty dámy odvezly špióna ve svém kočáře do Monaka! Ach, vztek! Ach, hrůza!!!!