Středa 11. června 1873

Dnes jsem dobře pracovala, jsem celý den spokojená a hrdá na své chování. Zatím nebyl ani jeden den s přílišným vedrem; dnes trochu pršelo, den je rozkošný, trochu šedý, ale chybí ta svěžest, jaká je na severu po letním dešti.
Včera ve vlaku oslovil mámu a tetu jakýsi Rus, mluvil s nimi velmi podivným způsobem a dnes k nám přišel. Podle jeho včerejšího rozhovoru s mámou to musí být nějaký ničema. Vychloubá se, říká podivné věci. Je to buď člen tajné policie, nebo špión Třetího oddělení, nebo jeden z těch Něčajevů. Je podivný a odpuzuje mě. To nejpodivnější na světě je, že za ním přišel chlapec, který nesl zákusky a ještě nevím co. Máma nemá dost pevnou povahu, aby někoho usadila, a vzala to se smíchem. Má tu slabost — příliš nerozlišuje, s kým mluví ve vlaku, u rulety. Já bych nikdy nenavázala rozhovor s neznámým. Jsem jako Angličané, ostatně nemusí být člověk Angličan, aby jednal s rozumem. Ten člověk zůstává strašně dlouho, to mě dráždí, beru si vše k srdci a to mi velmi škodí. A vrchol mé hrůzy! To je příliš — odvážejí ho v našem kočáře!!! Člověka, kterého vidí poprvé. A tak podivného! Sami ho podezřívají, že je nějaký zrádce, špión nebo něco horšího, a nemají sílu se ho zbavit. Budou toho litovat! Je to nebezpečný člověk! Způsobí nám nepříjemnosti! Ach! Bože, kolik musím trpět kvůli mámině slabosti, dobrotě a důvěřivosti!-!!!?!!!!!
Jely jsme do vily Audiffret, ale žádají sedm tisíc franků — za tu cenu se dá mít byt na Promenádě. Obtěžovaly jsme se tedy zbytečně a zase nic! (Cestovní šaty.)
Po večeři jsem šla mluvit s vévodkyní — chtěly jsme mít ten byt ještě na měsíc. Nemůže. U večeře jsme mluvily o sňatku, o citech atd. Říkala jsem, že poctivá dívka nemůže milovat ženatého muže, a to je mé přesvědčení; nikdy v životě mě nenapadne, že by se mi mohl líbit ženatý muž — líbit se, ano, milovat nikdy. Markevitchová říkala, že je to jedno. Je to žena bez zásad, hloupá husa. Tak jí říkám: „Jestli se vám bude líbit kočí, budete ho milovat?“
(To když říkala, že člověk může milovat kohokoliv.)
„Ano! Zajisté, pokud se mi zalíbí.“
Byla jsem za ni trochu v rozpacích. Pro mě muži pod mým postavením neexistují. Nejsou to muži, ale stroje, které nám slouží. Markevitchová říká:
„Pro tebe nic neplatí, leda vévoda!“
Na ta slova jsem ze strachu, že zrudnu, vstala, uhodila ji ubrouskem a řekla:
„Mlč, Solominko, jsi hloupá! Opravdu hloupá!“
Máma a teta se na to dívaly a usmívaly se shovívavě. Tuší.
Večer u Howardových. Našly jsme tam Giněvovy. Dcera je velmi milá, podává ruku velmi upřímně. Myslím, že mluví jen anglicky; prohodily jsme pár slov. Odešly.
Howardovy se daly do vyprávění o Boutovských a jejich chlapcích — favoritech, jak jim říkají. Každá má jednoho či několik favoritů, dopisy, tajemství atd. atd. To jsou ale pořádné drbny, ta Lise a Aggie — chlapci také, ale ustupují dívkám. Pan a paní Howardovi a Hélène přijíždějí v sobotu. Boutovské a malá Skarjatinová jsou velmi komické se svými láskami a chlapci a favority. Jaká hrůza! Nina Bellotti má za favorita — a koho? Svého plavčíka! To je strašné!
Jak bych chtěla jet do Vídně! Ach! Nech mě tam jet! Bože, učiň to!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „like“, „love“. ↩