Sobota 31. května 1873

Dnešek se trochu liší od ostatních dnů, tak jednotvárných a stále stejných.
Při hodině jsem požádala slečnu Collignon o vysvětlení úlohy z aritmetiky. Řekla mi, že to musím pochopit sama. Podotkla jsem, že věci, které nevím, mi musí někdo vysvětlit.
— Tady žádné musí není, řekla mi.
Musí je všude, odpověděla jsem jí.
— Pokračujte.
— Počkejte minutu, chci se pokusit pochopit první příklad, než přejdu k dalšímu. +
Odpovídala jsem jí nadmíru klidným tónem; zuřila, že v mých slovech nemůže nic hrubého najít. Okrádá mě o čas — čtyři měsíce ztracené! To se snadno řekne! Je nemocná; ale proč mi škodí? Ničí mi život a budoucí štěstí tím, že mě takto připravuje o čas. Pokaždé, když ji požádám o vysvětlení, na mě křičí hrubým tónem: Nechci, aby se se mnou takto mluvilo, nebo něco podobného. Je trochu pomatená, myslím — zvlášť protože je od přírody tak zlá, nemoc ji činí nesnesitelnou. Pokračuji tedy:
+ Když jsem jí to řekla, podívala se na mě očima ďáblice a křičela z plných sil:
— Dělejte, co vám říkám! Neopovažujte se se mnou takto mluvit! Jste ke všem hrubá, to nestrpím! Slyšíte!
— Co to křičíte, řekla jsem jí tónem a hlasem tak klidným, že jsem se sama divila.
Ve chvílích, kdy jsem velmi podrážděná, rozrušená, rozzlobená, přijde na mě nadpřirozený klid; ten tón ji rozlítil — čekala výbuch z mé strany.
— Je vám čtrnáct let, jak se opovažujete?
— Právě proto, slečno: říkáte-li, že mi je čtrnáct, nechci dovolit, aby se se mnou takhle mluvilo. Nekřičte, prosím vás.
A vyletěla jako střela — s křikem, s výlevy všemožných neslušností. Na vše jsem odpovídala až příliš pokojně; ona o to víc zuřila.
— To je poslední hodina, kterou vás učím!!!! A vyšla z pokoje.
— Ach! Tím lépe! řekla jsem ve chvíli, kdy odcházela z pokoje.
Opravdu jsem z toho byla greatly relieved. Vydechla jsem úlevou, jako by mi spadl kámen ze srdce. A vyšla jsem spokojená, abych šla za mámou. Běžela po chodbě, potkala mě tam a začala znovu — já
pokračovala ve své taktice a skoro jsem si jí nevšímala. Prošly jsme spolu celou chodbu až k maminčinu pokoji. Ona jako fúrie, já s výrazem co nejnevzrušenějším. Šla jsem k sobě a ona požádala o rozhovor s mámou. Nato jdu do jejího pokoje, kde nacházím tetu, Walitského, Dinu a Markevičovou. Walitsky jim řekl, že jsem se pohádala s Collignon.
— Tak to není, řekla jsem, já se nehádám. Ona odchází!
Markevičová přiběhla a objala mě se slovy:
Výborně, jak jsem šťastná, díky Bohu, tím lépe!!
Přirozeně jim vše vyprávím. Máma měla s ní krátký, ale důrazný rozhovor — řekla té drahé všechny povinnosti, které zanedbávala, a vůbec vše. Ale svědomí Collignon, její čest — kde jsou? Jaká drzost — tvrdila mámě, že plní svou povinnost, že je s námi neustále, že mluví anglicky. Ach! To už je příliš, to je... Ach! Dusím se rozhořčením — taková lež!! Poznala jsem brzy lidskou zradu a lež!
Konečně, k mému štěstí, odjíždí příští týden.
Bože, odpustíš mi, že měním svá přání? Před pěti měsíci jsem Tě úpěnlivě prosila, ať zůstane, teď Tě úpěnlivě prosím, ať odejde. Ostatně bych se nezměnila, kdyby stále zůstávala stejná. Je to její vina, ne moje.
Jsem podivná — prosím o odpuštění a pak se úplně ospravedlním. Jen ať odejde! Ach! Děkuji, Bože, teď budu moci s Tvou pomocí studovat, neboť je načase se k tomu vrátit.
To ale není vše v tomto slavném dni. Ve chvíli, kdy se oblékám, abych vyšla, přinesou dopis — rozlomím pečeť a čtu, že Tolstí hodlají uveřejnit strašný článek (to je slovo z dopisu; píše kněžna Galicynová) v „Le Phare du Littoral." Nesu to mámě. Dnes u soudu se projednávala Georgesova záležitost. Protože se nedostavil, odsoudili ho k měsíci vězení, padesáti frankům pokuty a dvěma tisícům franků odškodného. Když se obžalovaný nedostaví, soud vždy odsoudí na maximum. Je stále stejný, ten Georges — místo aby se dostavil a věc objasnil, schovává se, nechá se obvinit ze všeho, co ani neudělal, jen aby se nemusel ukázat. To je podivná povaha! Jejich advokát může říci, co
chce, zatímco kdyby se Georges dostavil, odhalila by se ta žena, jaká doopravdy je, a vše, co provedla. Kvůli jedinému jsme všichni pošpiněni. Máma šla za prokurátorem — udělal, co bylo třeba, aby článek zastavil; pak šla za Lefèvrem, i ten se rozběhl a zasáhl. Je odsouzen, ale věc zdaleka není ztracena. Jen kdyby chtěl přijet! Ale ten osel, to hloupé zvíře, ta hrůza nechce. Je mu to jedno — přijede na týden, pošpiní nás na rok a odjede někam, kde ho neznají. A my tu zůstáváme a snášíme na sobě všechnu jeho špínu! Co dělat? Jako jsem se ve chvíli, kdy uhodil tu... obrátila k Bohu, aby vyvázl, právě tak Tě teď prosím, abys nás z této svízele vysvobodil! Konečně — dnes bylo pořádné pozdvižení!
V pět (cestovní šaty, starý černý klobouk, dobré) jsme šly s Dinou k Howardovým. Zůstala jsem tam půl hodiny. Mluvila jsem, kritizovala, kázala morálku atd. atd. — vřele jsme se objali. Večer přišla paní de Mouzay, pan Lefèvre také.
Každý řádek, ať jde o cokoli, píšu a myslím na něj.

Poznámky

Nesmírně se mi ulevilo. (angl.)