Úterý 27. května 1873

Teprve v šest jsme byly v Marseille; unavená jsem se rychle oblékla. Vypily jsme pár doušků špatné kávy, celou hodinu čekaly na vlak a pak jsme se zase vydaly na cestu. Včera jsem četla o demisi pana Thierse a celou noc se mi o tom zdálo, tak podivně!
Jak se blížíte k Nice, zeleň se mění, bledne, půda už není černá, ale načervenalá, stromy zvadlé a pokryté prachem. Jaký rozdíl oproti Švýcarsku. Jak je Švýcarsko přece jen krásné!
Kolem třetí jsme v Nice. Dina, Walitsky a Markevitchová nás přivítali na nádraží. Tetu jsem našla v posteli — je jí jen o málo lépe, skoro stejně. Po koupeli jsem se vrátila ke všem a začalo vyprávění o naší cestě. Máma řekla, že se mi Ženeva jistě líbí víc. Řekla jsem to proto, že tam jsou chlapci. A Paulovým kamarádům jsem připadala krásná a Aljoša se mi dvořil (sotva jsem si ho všimla) a Cima skoro atd. atd. atd. Zapomněla jsem říci — jak jsem hloupá — pokaždé, když vidím hraběte Grimaua, zrudnu — nevím, co to má být za hloupost! Vůbec se mi nelíbí. To zardění je neobyčejné.
Jak je náš byt krásný po tom hotelu. Ale Nice je teď nesnesitelná; doslova hořím [sic] touhou odjet. A doufám, že mi dobrý Bůh pomůže vyrazit do Vídně.
Našla jsem dopis od Heleny Howardové, musím hned odpovědět, jinak na to zapomenu.
Byt jsme ještě nenašly. V Ženevě mi skládali spoustu poklon za mé oblečení a klobouk. Řekla jsem:
„Je to nádherné ve své prostotě.“
„Jako osoba, která to nosí!“ řekl Abramovitch. To je ale hlupáček!