Pondělí 26. května 1873

Od rána jsme balily a já si oblékla šedé šaty. Kolem jedenácté přišel hotelový sluha ohlásit pana Abramovitche. Máma nebyla hotová, tak jsem sešla do hotelového salonu. Chvíli jsme si povídali. Paul tam byl. Pak jsem požádala Abramovitche, aby přešel do jídelny, kde budeme snídat. Sotva jsem objednala snídani, přišla máma a za pár minut ještě pan Tormosoff, takže nás bylo pět. Konverzace byla živá — mluvilo se o Nice, o známých, o přátelích. Pan Abramovitch byl ke mně velmi laskavý. Řekl, že se mě vždy zastane, když mě obviňují, a že i nedávno u Pattonových o mně mluvili a on mě rázně bránil. Jsem mu za to vděčná. Ale nevěděla jsem, že jsem už předmětem rozhovorů v salonu — a museli o mně mluvit špatně, když se mě musel zastat. To mě trochu rmoutí, tím spíš, že jsem neudělala nic špatného.
Dal mi dvě své vizitky, abych je předala panu a paní Pattonovým. Dala jsem je mámě, protože kdybych je předala sama, ti darebáci Pattonovi by mohli říci zas nějaké hlouposti.
Paul vyšel zaplatit účet a Abramovitch si přisedl ke mně (předtím seděl naproti), máma mluvila s Tormosoffem a já s Abramovitchem. Když jsem mu ukázala vzorek svého cestovního kostýmu, vzal ho roztržitě, jako by se nedíval, podíval se, a když jsem natáhla ruku, abych si ho vzala zpátky, rychle utrhl polovinu a dal si ji do portmonky. Chtěla jsem se zeptat proč, ale rychle změnil téma. A pak taková hloupost! Vytáhl z portmonky anglickou náplast a nabídl mi ji pro případ, že si na cestě říznu prst — máma se v tu chvíli otočila, usmála se, podívala se na něj s výrazem, který nedovedu vysvětlit; kdyby nešlo o mě, řekla bych, že vypadala, jako by říkala:
„Nedělejte hlouposti, je ještě dítě, a vy si představujete, že je to slečna, které se můžete dvořit.“
Nevím, proč mi to nabídl. Ach! Ano, nejspíš si představoval, že si vyměníme upomínku za můj vzorek. Pochopila jsem, ale dělala jsem, že ničemu nerozumím. Byl z toho v rozpacích, prohodil pár slov a hovor zase nabral jiný tón. Když mi dal své vizitky, abych je nezmačkala, uložila jsem je (jaká jsem nešika!) do živůtku. Načež polohlasem!! řekl: „Jak bych chtěl být vizitkou!“ nebo něco takového. Byla jsem dotčena, to se mi nelíbilo. Pan Abramovitch ještě říkal všechno možné — mluvilo se o sňatku, že paní Markevitchová musí jet za mužem, protože jí to nařizuje.
„Člověk se nemá ženit, vidíte!“ řekl pan Abramovitch.
„Jak se to vezme,“ odpověděla jsem.
„Dobře odpovězeno, to jsem nečekal! Co je na tom dobrého nebo krásného?“
Je ke mně velmi milý a hodný, protože o mně všude mluví dobře. A zvlášť ho okouzlil způsob, jakým jsem ho přijala, když se přišel rozloučit. Přijala jsem ho tehdy zcela prostě, bez přetvářky, bez grimas, jak přijímám vždycky každého. Pan Tormosoff dokonce řekl, že
Abramovitch o mně všude mluví dobře.
V jednu Tormosoff a Abramovitch odešli (žertem chtěl jet s námi do Nice). Paní Sapogenikoffová a pan Yourkoff přišli pár minut před naším odjezdem na nádraží. Máma je přijala rovněž v hotelovém salonu. Paní Sapogenikoffová byla velmi milá, dokonce se s námi oběma políbila. Na nádraží jsme jely v jejich landó. Tam jsme potkaly pana Tormosoffa. Abramovitch byl pozván v jednu na venkov a nemohl přijít. Hrabě Grimau (dříve považovaný za Audiffreta) odjížděl do Paříže — Yourkoff nabídl, že nám ho představí, ale nejely jsme stejným směrem a bylo pozdě. Paul zůstal.
Vlak konečně vyjel a opouštíme Ženevu. Až do Lyonu s námi jeli Francouzi, mezi nimi výrobce sametu, který na mámu tolik mluvil, až z toho byla celá omámená. Celou dobu jsem nezvedla oči od knihy a nepromluvila ani slovo.
V Lyonu jsem poprosila mámu, abychom vzaly lůžkové kupé. Vzaly jsme ho. Jak je příjemné moci se na cestě svléknout. Bylo nám dokonale pohodlně. Ale nespala jsem dobře, protože jsme měly přijet do Marseille v pět, kde se přestupuje, a bála jsem se, že průvodčí otevře dveře a uvidí nás takhle.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „in an undertone !!“. ↩