Středa 21. května 1873

Georges nechce přijet, aby se dostavil před soud — bylo by to tak snadné a zbavilo by to Tolsté a jejich advokáta možnosti říkat všemožné hnusné věci. Nepřijede-li, nemůže mít advokáta, a oni budou mít svého, který bude moci celou rodinu zatěžovat nejstrašnějšími obviněními, aniž mu v tom kdo zabrání, neboť my nemůžeme, to nám nepřísluší. Jsem naprosto zlomená, jsem kvůli tomu nešťastná. Tolstí i bez toho o nás říkají hrůzy. A ještě tato aféra! Budou moci říci vše. I já tím trpím — mé jméno. Nikdy jsem se v takové situaci neocitla. Tolstí nás všude pomlouvají. Láme mě to. Plakala jsem jako zvíře. Poprvé pláču z takového trápení. Je to suchá bolest. I smrt někoho je lepší (jako bolest), protože ta je mokrá, a toto je suché. Plakala jsem tolik, tolik. Byla jsem nešťastná, ponížená, zdrcená. Nikdy jsem tímto netrpěla — a začínám brzy. Hubovala jsem Georgese, ze všeho ho obviňovala, vyjadřovala se velmi hořce. V mém žalu bylo mou první myšlenkou jít se pomodlit k Bohu, aby mě zbavil této strašné věci. Ale běda! Nešla jsem, rozptýlili mě. Dnes večer jsem ale ztratila veškerou energii — dříve jsem běhala místo chůze, a dnes chodím jako kočka. Zkusila jsem poskočit, ale působilo to neobratně a nemotorně.
Budu prosit Boha, aby mě chránil před těmi pomluvami, i celou rodinu, neboť naše dobré jméno by mohlo být pošpiněno, a to pro nic. Zničí mi to celý život. Ale Bůh je milosrdný, vysvobodí nás. Ochrání nás přede všemi zlými útoky. Bude nás střežit.
[Na okraji: Na promenádě (fialové šaty), zkusit šedé šaty.]