Pátek 16. května 1873

Strašné počasí, vítr, prach. O tom, co jsem včera slyšela, lze říci: Zde vzdechy, pláč a hlasité kvílení zněly bezhvězdným vzduchem, až mi hned zprvu vstoupily slzy do očí.
Na promenádu (černé šaty, růžový klobouk, vyčesané vlasy, sluší). Prosila jsem mámu, aby šla se mnou dát ušít cestovní šaty, ale řekla mi: „Za koho mě máš? Nadinka je nemocná. Nemohu ji opustit.“ Nebylo co namítnout, je to pravda, je nemocná. Odjela jsem s Dinou a Markevitchovou. Dala jsem šaty ušít, ale protože jsem se střihem nebyla úplně spokojená, chtěla jsem pro mámu zajít, abychom šly do obchodu. Přicházím domů a jak užasnu, když se dozvídám, že máma odjela do Monaka s těmi hrůzostrašnými Anitchkoffovými. Nemůže jít na půl hodiny se mnou, opustit nemocnou sestru, a může ji opustit na celý den a jet do Monaka s... ! To je příliš! Byla jsem rozhořčená; kdyby mě oklamal někdo jiný, to je jedno, ale moje matka! Nejde o tu věc samu o sobě, ne kvůli šatům; ale takhle se to nedělá, tak.
Říkám rychle Markevitchové, ať sestoupí, abychom nasedly do kočáru, a přikazuji Dominiquovi jet na nádraží v naději, že mámu dohoníme a přiměji ji zůstat, ať se zastydí. V kočáře jsem se chovala jako šílená, smála jsem se, mluvila (nikdo tam nebyl, to je velké štěstí). Nebyla jsem sama sebou. Dorazily jsme, vlak odjel. Vůbec se nezlobím a mám jiný nápad; jedu domů, beru pět franků a jedu s Markevitchovou k Rumpelmayerovi. Dáváme si čokoládu, jíme koláčky. Smějeme se jako blažené. Vynahradila jsem si to, když mě máma takhle oklamala.
Je domluveno, že já, Dina a Walitský jedeme do Vídně. Jaké štěstí! Cestovní šaty jsou objednány, velmi hezké.
Když to řekli u oběda, slečna Collignon vypadala velmi zklamaně, dotčeně, a co nejvíc to skrývala, když řekla:
„To není možné. Jak krásné, Dina a Walitský se spolu budou procházet a holčička jim bude dělat paravan.“
Lidé jsou zlí! Řekla to ještě nepříjemnějšími slovy, to mě živě bodlo a řekla jsem:
„To vy jste zlá jako první, nikoho jiného by to ani nenapadlo. Vidím celou vaši zlobu.“
Tím to skončilo. Ale chápu nespokojenost slečny Collignon: před pár dny zklamání s Indiánem, pak doufala, že pojede do Vídně, všechno uvidí, a teď jí to uniká i s místem, které má. Je mi jí tolik líto. Ale co dělat? Je zlomená, už se ani nezlobí, a právě proto je mi jí ještě více líto.
Ve Vídni ho uvidím, ach! Učiň to, Bože.
na okraji
Pan Savelieff, paní Pattonová a Natálie byli u nás. Natálie je milá.
na okraji
Ráno Trifon prohlásil, že chce jet do Ruska, protože je zamilovaný do služky, která byla u Pattonových. Dědeček se tak dojal, že mu dokonce slíbil, že ji nechá přijet. Georges a dědeček šli s Trifonem do pokoje, mluvili, slibovali atd. Zavolala jsem Georgese a mluvila s ním o tom tak energicky, že bych to do sebe ani neřekla. Mluvila jsem skvěle (nelichotím si). Byla jsem jako herečky ke konci, ale přirozeně bez úskoků. Šílela jsem při pomyšlení, že by sem tu ženu přivedli. Udělat z našeho domu, nevím co. Potom si každý přivede, koho chce! A služku, z toho jsem zděšená. Mluvila jsem o tom se všemi s neobyčejnou silou a výmluvností. Sama jsem z toho byla překvapená.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Quivi sospiri, pianti ed alti guai risonavan per l’aery [sic] senza Stella, perch’io al cominciar ne lacrimai.“ – Dante, Peklo III, 22–24 (u Danta l’aere sanza stelle); překlad vlastní. ↩