Sobota 17. května 1873

Docela krásně. Na promenádu (růžové perkalové šaty, klobouk s růžemi, ujde to). Šla jsem na různé pochůzky do obchodů, pak než jsme se vrátily, potkaly jsme slečnu Catherine s Bébé. Vystoupila jsem, a když jsem s nimi pohovořila, vracejí se domů a my s mámou se chvíli procházíme; kočár pro nás přijíždí a vracíme se. Sedáme ke stolu, Georges je s námi; pije od rána. Ke konci večeře (nebyl u stolu). Slečna Collignon, která na chvíli vyšla, překotně vbíhá a volá:
„Co je to za křik v zahradě, jděte se podívat, nevím, co to je, ale někdo křičí.“
Všichni vstali. Vycházím z pokoje a někdo mi říká, že to Georges dal facky Tolstoyové. Ve spěchu říkám dědečkovi:
„Zůstaňte, nic se neděje, Georges zbil tu ženu, buďte klidný, potom vám řeknu všechno, ale nedávejte nic najevo.“
Ptám se, běhám, už nevím, co dělám. Celý dům je vzhůru nohama. Objevuje se a říká:
„Mám tvrdou ruku, na to bude vzpomínat! Takhle upadla, ta... ta potvora,“ a tak dále atd. atd. atd. A teta je nemocná už týden, a vážně, jaká hrůza! A aby toho nebylo málo, přicházejí na návštěvu slečna Kolokolcovová, paní Daniloffová a paní Těplakovová, jsou ve žlutém salonu, mámě v jídelně je skoro špatně. Georges, hrdina katastrofy, přichází do žlutého salonu, vypráví nesouvisle, neboť je opilý, celou historii těmto třem dámám, snažíme se ho odtáhnout do jídelny, nechce. Paní Těplakovová nabízí svůj kočár a říká, že ho musí dostat pryč, zatknou ho, rychle, rychle, děkujeme jí, všichni mají strach o Georgese. On chce ukázat svou odvahu, nejede.
Celá se třesu, ach! Kdyby mohl uniknout, volám Toho, kdo může vše, běžím do studovny, padám na kolena a prosím Ho, aby ho ochránil; cítím, že On jediný je Všemohoucí, a že se musím obracet právě k Němu, On, kdo mě tolikrát vysvobodil! On, jediný, Všemohoucí, On vidí vše a může vše!
Běžím zas, snažím se je uklidnit, slečna Collignon zastavuje kočár na rue de France, nabízí, že ho odveze někam, na nádraží, jestli jede vlak, nebo jinak až do Eze nebo Monaka. Kočár čeká dole, teta, velmi nemocná, vstává, ale nutí ji zůstat, uklidňují ji, když vchází to opilé lví srdce, křičí, hřímá, chodí velkými kroky po pokoji. Chce sice odjet, ale nechce to dát najevo, chce vypadat nebojácně, a přitom se bojí. Adam říká, že jsou tu četníci, to jest že pro ně poslali. Všichni mají strašný strach. Úpěnlivě ho prosí, aby rychle utekl. Běžím ke slečně Collignon, nasazuji jí klobouk na hlavu, běží, Georges s ní sestupuje, dívám se z okna; kočár se nehýbe, mám o něj strach. Hltám kočár očima, okamžiky, kdy jsem se na něj dívala, byly celá staletí. Jdu k jinému oknu, běhám od jednoho k druhému a nakonec odjezd propásnu, ale to nevadí, odjeli, to je vše, co je třeba. Navzdory zmatku jsem si v tu chvíli vzpomněla, že jestli to vše takhle skončilo, Jemu za to vděčíme. Vyslyšel mou modlitbu. Ach! Bože, vidím celou Tvou velikost. Vidím, že se člověk musí obracet jen k Tobě, od nejmenších věcí po největší. Děkuji, Pane! Vyslyšel jsi mou modlitbu! Děkuji!
Ještě nemáme klid. Jistě neunikne, vrátí-li se do Nice, ale nevrátí se. Když mu Pánbůh dovolil odjet.
A hle, z jakých historií pocházejí všechny ty nesnáze! Všechna neštěstí způsobuje ten tulák! Všechno špatné, to vše je dílem jeho rukou! Mohli bychom žít docela jinak bez těch ničemů! Zmizí na rok a pak se vrátí na čtyři dny, nadělá skandálů za celou dobu, co nás nechá na pokoji, a odjede. Kdo se s námi po tomhle bude znát? Nikdo se nebude chtít stýkat s lidmi, kolem nichž jsou takové skandály, a přitom titíž lidé dělají desetkrát víc, ale potichu.
Sedám si ke stolu ve velkém salonu: zvonek. Nikdo nechce otevřít, dokud se neporadíme, co říct. Otevřeme, jsou to dvě švadleny s máminými šaty, trochu se uklidníme. Ty dvě švadleny se smíchem říkají, že nás hledají dva pánové. Říkaly to a smály se, nevím proč. Vcházejí ti dva pánové, dva četníci, ptají se na pana Babanina, zdvořile vysvětlují záležitost a předpokládají, že to byl dědeček, kdo s nimi mluvil. Vysvětlujeme jim záležitost, mluvíme my, mluví oni. A konečně odcházejí a říkají, že vidí, že to nejsme my, a že půjdou hledat toho druhého. Markevitchová byla velmi neohrožená a dokonce komická, máma vyděšená, dědeček překvapený, Walitský uklidňující, vážný, teta vyděšená, nemocná, Dina hloupě tragická, křičela a plakala. Slečna Collignon měla dobrý nápad ho odvézt. Já jsem běhala a byla jako ta moucha z Krylovovy bajky „My jsme oraly“.
Ale odjel (slečna Collignon se ještě nevrátila) a děkuji za to Bohu. Vidím Jeho božskou lásku k lidem!
na okraji
Sama jsem z toho byla překvapená.
Vložený listdernière page du carnet
[Na poslední stránce sešitu: Šaty z hedvábí, atlasu nebo bílého antického moaré, celé pokryté volány, každý z bíle žíhaného hedvábí, každý volán lemovaný vzorem jemně propracovaných zelených lístků a pootevřených růží; půvabná girlanda květin ve vlasech dokonale ladí s pařížskou látkou. Živůtek přiléhal těsně ke krku, kde límec z šité krajky spínala zářivá diamantová spona; a rukávy z téže jemné látky jako límec lehce splývaly po oblých pažích]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Módní popis (zřejmě opsaný z časopisu) začíná francouzsky a od slov „a white flamed silk“ pokračuje anglicky. V originále anglicky: „a white flamed silk, each flounce being bordered with a pattern of delicately wrought green leaves and half-blown roses, and the graceful garland of flowers on the hair is in perfect harmony with the Pansian fabric. 'The waist fitted closely to the throat, where a collar of point lace was fastened with a brilliant spray of diamonds; and the slevees of the same delicate material as the collar, lightly draped the well-rounded arms“ (tak v textu vydání; zřejmě Parisian, sleeves). ↩